Odjet do cizí země už dneska není takové „haló“, jako kdysi bývalo. Skoro každý odjíždí někam do zahraničí, ať už studovat, pracovat, nebo jen obdivovat krásy jiných zemí. Jezdí se na týden, čtrnáct dní, jeden nebo dva semestry, ale i na celý rok. Stejně tak jsem odjela i já. Nejela jsem studovat, ani jen obdivovat krásy přírody, odjela jsem pracovat jako au-pair.

Pamatuji si, jak jsem celé roky ve škole nadávala na angličtinu, jak jsem ten jazyk nesnášela, a jak jsem si sama pro sebe říkala, že pokud prostě na rok nevyjedu do anglicky mluvící země, nikdy se ten jazyk nenaučím. Kdybych ale tenkrát věděla, že se moje „sny“ stanou skutečností, asi bych tomu jen těžko uvěřila.

O tom, že vyjedu do zahraničí, jsem uvažovala už delší dobu. Měla jsem plán – dostat se na vysokou, udělat bakaláře, na rok odjet pryč, vrátit se a hned navázat magisterským studiem. Jenže jak to tak bývá, plány ne vždy vycházejí, a tak jsem si ten rok pauzy vymezila mezi střední a vysokou školu. A nelituju toho ani trochu.

Po celém „cirkusu“ s přihláškou, skypováním s rodinami, vyplňováním všemožných papírů, potvrzením od lékaře a referencí od lidí, kterým jsem hlídala děti, jsem dne 2. 11. 2014 nasedla do letadla směr Irsko.

Dostala jsem se na západ Irska, do hrabství jménem Mayo, malá „vesnička“ jménem Ballintubber. Rodina tenkrát čítala čtyři členy, maminku, tátu a dvě děti (tři roky, rok a osm měsíců). Hned záhy se jim narodila holčička, takže ze čtyř se rázem stalo pět. Myslím, že jsem nemohla dopadnout líp. Dodnes si vzpomínám přesně na ten moment, kdy jsem přijela autobusem z Dublinu do města Galway, stála jsem na nástupišti a klepala se strachy, že to byl všechno jenom nějaký vtip a oni pro mě nepřijedou. Chvíle, kdy jsem viděla „tátu“, byl asi nejlepší pocit za celý den. Absolutní úleva, radost, štěstí. I když jsem ho předtím viděla stěží jednou a to jenom z dálky na skypu, hned jsem věděla, že to je on. Dodnes jsem mu tak nějak vděčná, že opravdu přijel a nenechal mě tam.

Irsko jsem si zamilovala. Je to země plná zeleně, volně pobíhajících zvířat, milých a vstřícných lidí a také země Guinnesse. Spoustu věcí se ale v Irsku děje jinak, než u nás. Ať už se jedná o počasí, zvyky, rodinné vztahy nebo jídlo.

Když jsem odjížděla do Irska, moc jsem toho o něm ani o tamějších lidech nevěděla. Jediné, co jsem si představila, byla Irská whiskey, zelený mužíček, Dublin, čtyřlístek a svátek svatého Patrika. Kdyby se mě teď někdo zeptal, co si představím, když se řekne Irsko, odpověděla bych okamžitě – černý čaj s mlékem. Protože ať jedete kamkoli, ať jste u jakékoli rodiny, při jakékoli příležitosti – vždycky vám hostitel nabídne čaj. A není to jako u nás, že by se vás zeptal, jestli ovocný, bylinkový, proti nachlazení, nebo zelený. Když si řeknete o čaj, znamená to jen jediné. A když nad tím tak přemýšlím, kolikrát si o něj ani říkat nemusíte, a stejně ho dostanete. Klasická konverzace ohledně čaje, vypadá asi takhle:

Verze 1.

Osoba 1: „Will you have cup of tea? You will.“

Osoba 2: „Yeah, sound. That will be lovely.“

 

Verze 2.

Os. 1: „Will you have cup of tea? You will.“

Os. 2: „Oh no, thanks. I won’t have a thing.“

Os. 1: „Oh, come on, you will have a cup of tea.“

Os. 2: „Honestly, I’m grand. Absolutely.“

Os. 1: „You will have a cup of tea! Quick one!“

Os. 2: „Sure, sound. But just quick one“

 

Verze 3. (za celý svůj pobyt jsem ji zažila asi tak dvakrát)

Os. 1: „Will you have cup of tea? You will.“

Os. 2: „No, thanks, I’m grand.“

Os. 1: „Are u sure?“

Os. 2: „Yeah, I’m sound“

Os. 1: (Silence, or different topic)

Takže ve zkratce – když se vás Ir zeptá, jestli chcete čaj, raději mu to vždycky odkývejte, pokud nechcete strávit dalších 5 minut přesvědčováním, když si ho nakonec stejně dáte!

Další z věcí, která mě u Irů překvapila, je jejich štědrost. Několikrát se mi stalo, že jsem si zapomněla peněženku doma nebo že jsem potřebovala koupit něco ve městě, když tam zrovna jeden z rodičů jel. Jednalo se o soukromé věci, o kterých bych neočekávala, že mi bude platit moje rodina. Bylo to pro ně automatické a nechtěli pak ani vrátit peníze. Dopadlo to vždycky tak, že nepomohlo ani hodinové přesvědčování a já odcházela s penězi zpátky do pokoje. Ve svém okolí jsem taky často vídala, jak si navzájem snaží lidé vracet peníze. Vždycky se to zakončí tím, že příště platí ten druhý, nebo následovně: „Vždyť ty si tenkrát platila tohle a támhleto.“ nebo „Nebuď blázen. Nech si to. To bylo jenom 10 Euro.“. Myslím si, že tohle je úplně jiné, než v ČR. Je samozřejmé, že rodiče nám věci platí běžně, ale situaci, když jdu s kamarády a jeden z nás prohlásil „Nechte to být, to je na mně.“, neznám. Spíše je to vždycky tak, že se druhý den pídíme po tom, za koho že jsme dopláceli ty tyčinky a chceme peníze zpátky do posledního haléře.

Co je zajímavé a opět, jiné, oproti Česku, je to, že v Irsku jsem se nikdy nesetkala s nepříjemnou prodavačkou/servírkou, ani na mě nikdo nebyl nepříjemný v telefonu. Pokaždé, když jsem na ulici nebo v kavárně/knihovně/knihkupectví – kdekoli, potřebovala poradit nebo pomoct, vždycky na mě byli lidé milí. Nikdy mě neodbyli, a i když třeba neznali odpověď/cestu/cenu, vždycky se snažili najít někoho jiného, kdo mi může pomoct, nebo se alespoň zastavili, vyslechli si mě a slušně odpověděli, že neví, že se omlouvají a že přejí hezký den. A to i přes to, že třeba někam spěchali. Irové jsou příjemní, veselí, vstřícní a velmi přátelští lidé. Ať už jsem šla na návštěvu k někomu cizímu, nebo byl někdo u nás, když jsem potkala někoho večer v baru nebo třeba když jsme náhodou na někoho narazili ve městě, hned se vyptávali na moje jméno, odkud jsem, říkali, že mám super angličtinu a ptali se, jak se mi tam líbí. Ti lidé mě viděli poprvé v životě a měla jsem pocit, že se mě upřímně snaží poznat, nejenom odbýt s tím, že si mě za 20 minut stejně zase nebudou pamatovat. Často mi i rodina říkala, jak se na mě zmínění lidé zpětně ještě ptali. Lidé tady se zajímají jeden o druhého. Není to jako v Praze, kde když vidíme někoho blížit se k nám, snažíme se nevidět a neslyšet a spěcháme pryč. Tím, že jsem Irsku bydlela v malém městě, to rozhodně nebylo. To samé jsem zažila i ve městech – Dublin nebo Galway. Takže to bude asi jejich přirozená nátura.

Vzhledem k počasí, které v Irsku vládne (čtyři roční období v jeden den), jsem se naučila užívat a vážit si hezkého počasí. Byly dny a týdny, které jsem strávila zavřená „mezi čtyřmi zdmi“, s bolestmi hlavy a špatnou náladou. A tak vždycky, když vysvitlo sluníčko, spěchala jsem s dětmi ven, na čerstvý vzduch. Protože to, že vysvitlo, neznamenalo, že bude svítit déle než 10 minut. Teplota v Irsku za celý rok nepřesáhne 25°C, a to už tam lidé chodí v plavkách a namazaní opalovacím krémem s faktorem 50. Jednoho dne jsem sepsala na svoji sociální síť takový vtípek o tom, jak se opálit v Irsku. Píšu to i sem, protože to je upřímná a krutá pravda. 

Jak se opálit v Irsku!

Krok 1.
Sledujte předpověď počasí každý den. Nikdy nevíte, co můžete očekávat. 

Krok 2.
Buďte trpěliví. Obvykle chvíli trvá, než se dostaví slunečný den. 

Krok 3.
Jestli máte štěstí a vidíte svítit slunce, jděte okamžitě ven! Může to být jen na pět minut. 

Krok 4.
Znova použijte svoji trpělivost. 

Krok 5.
Jděte do obchodu, kupte si samoopalovací krém a řiďte se instrukcemi na obalu!

Léto tady moc teplé není, ale když už se oteplí, „rozjíždí“ se ve velkém jejich oblíbená letní činnost – grilování! Žádnou změnu oproti našemu grilování jsem nezaregistrovala, griluje se to samé, co u nás, omáčky jsou stejné, zelenina se k tomu podává taky. Zatímco při grilování/opékání v ČR se obvykle sejde rodina a chystá se grilování společně – muži rozdělávají oheň/gril, ženy jsou v kuchyni, krájí zeleninu, nakládají maso, dělají omáčky, krájí chleba a chystají talíře. Je to takový čas strávený s rodinou, popřípadě s kamarády. V Irsku to funguje trochu jinak. Všechno chystá jeden člověk ještě předtím, než všichni přijedou, a pak, když už teda přijedou, mají všichni spoustu námitek ohledně toho, jak je to nezorganizované a že to dlouho trvá a že už to mělo být hotové, když přijeli. Sní se to rychlostí blesku a pak už zas všichni odjíždí, anebo když neodjíždí, půlka se přesune dovnitř a tím to hasne. Uklízení pak zase zbyde na onu osobu, která grilování chystala. Žádné děkuji, nebo bylo to dobré. Na to, jak jsou obvykle Irové milí, co se stolování týče, u grilování jsou to docela hrubiání.

I přes to, že jsem normálně velice trpělivý člověk, vždycky mi u lidí vadila nedochvilnost. Já osobně jsem raději na místě 10 minut předem, než abych měla dorazit o 2 minuty později. Což se ovšem nedá říct o Irech. Když se řekne, že se sejdete v 8 hodin, nepočítejte s tím, že osoba dorazí dříve než v půl 9. Když pozvete lidi na oslavu narozenin na třetí hodinu, první host dorazí tak mezi čtvrtou a půl pátou. Takže jestli jsem se v Irsku něco naučila, je to ještě větší trpělivost, než jsem měla. Nejednou se mi stalo, že jsem čekala na vlakovém nádraží minimálně půl hodiny, než pro mě přijeli a více než tisíckrát se mi stalo, že jsme na smluvené místo dorazili tak o 10-15 minut později. Nemluvě o tom, když se táta dětí někam vytratil se slovy – budu doma za 10 minut. Stihla bych mezitím posekat celou zahradu dvakrát, než se vrátil. Nejdřív jsem docela supěla, když jsem na nádraží mrzla hodinu, a to i přes to, že jsem čas svého příjezdu nahlásila 2 dny dopředu, ale postupem času jsem si nějak zvykla, uvědomila jsem si, že s tím asi nic neudělám, a tak jsem si pro jistotu všude brala sluchátka do uší a knížku.

Další zajímavá vlastnost Irů, která se u nás v ČR rozhodně nevyskytuje, je ta, že si k jakékoli příležitosti dávají přáníčka. Což by bylo docela v pořádku, je to docela milé, ale oni si ty přáníčka dávají třeba i půlroku zpětně, když se do té doby s dotyčnou osobou nevidí. A není to jenom v kruhu rodinném, ale plošně napříč všemi známými. Kartičky se rozdávají kamarádům, kamarádům kamarádů, kolegům z práce, rodinným příslušníkům kolegů z práce, rodině z vlastní strany a rodině z partnerovy strany, všem dětem sestřenic a bratranců, dětem těch dětí… Šílenost! A přáníčka se rozdávají k narození dítěte, ke svatbě, k zasnoubení, ke křtinám, k narozeninám, k Vánocům, Velikonocům, k výročí, k postavení domu… Ke všemu! Když jsme jednou uklízeli v komoře, „vybrakovali“ jsme dvě plné igelitky různých přáníček. Na jednu stranu je to dobrá vzpomínka a taky docela šikovně vymyšlený dárek – když nevíš co, kup přáníčko, něco hezkého napiš a hoď do obálky 20Euro. Dotyčný si koupí, co potřebuje. Ale když se všechna tato přáníčka skladují… Za chvíli budou potřebovat místnost jenom na přáníčka.

Je jedna věc, která mě mrzí na celém mém pobytu v Irsku. Představte si to, máte rok v cizí zemi, a tak si prvního půl roku říkáte: „To je v pohodě, mám ještě fůru času, tam a tam pojedu jindy. Nikam mi to neuteče. Kam spěchat. Ještě mám tolik a tolik měsíců před sebou.“ A pak se stane to, že máte letenku zpátky domů koupenou a před sebou posledních 10 dní. A co v těch deseti dnech stihnete? Nic. Protože už nechcete utrácet. Chcete si nějaké peníze přivézt sebou domů. Nechcete odjíždět od rodiny, protože přece jen, je to posledních 10 dní a tak je chcete strávit s těmi, kteří udělali váš rok v cizí zemi báječným. A tak vám toho spousta uteče. Neříkám, že se to nedá dohnat. Od té doby, co jsem se z Irska vrátila, jsem už tam znova byla a zajela jsem si na místa, kam jsem se chtěla podívat, ale teď už vím, že až budu mít příště příležitost poznat cizí zemi, nebudu váhat ani chvíli, a raději si to vynahradím o volných víkendech.

Ať jedete kamkoli a na jakkoli dlouhou dobu, vždycky nadejde čas vrátit se domů. Můj čas taky nadešel. Strávila jsem v Irsku neuvěřitelných 12 měsíců. Byla jsem „nahoře“, byla jsem i „dole“ a taky jsem se nacházela někde „mezi“. Tuhle zkušenost mi už nikdy nikdo nevezme. Naučila jsem se hodně, hlavně co se jazyka a dětí týče. Myslím, že mi to dost pomůže k výchově mých budoucích dětí. Výchova tam je jiná, než u nás, ale rozhodně jsem viděla věci, které v budoucnu využiju. Samozřejmě i věci, o kterých už teď vím, že je lepší se jich vyvarovat. Ale přesně pro to jsem tam jela. Věřte mi, po tom, co jsem zažila s „mými“ dětmi v Irsku, už mě asi nic nepřekvapí. Byla jsem rok „máma“ na poloviční (někdy i na celý) úvazek. A i když ty děti nebyly moje, vždycky už nějakým způsobem pro mě „moje“ zůstanou. Až se mě za 50 let moje vnučka zeptá, co jsem dělala v mládí, odpovím jí: „No, mimo jiné jsem strávila neuvěřitelný rok v Irsku, v cizí rodině, která se postupně stala mojí vlastní rodinou, kde jsem vychovávala cizí děti, učila jsem se anglicky, cestovala jsem po cizí zemi a udělala si kamarády všude po světě.“  

11030242_10206058494686381_1849440810_o

Ilustrace Emma Wonka

 

Zuzana Režná

Zuzana Režná

Studentka prvního ročníku ČJ - ZSV. Nejraději tráví volný čas s nosem v knihách, se sluncem za zády nebo v čajovnách s přáteli.

Leave a Comment