Je sobota dopoledne, slunce pálí do mraků, které se tu a tam rozestoupí, aby odhalily první střípky z Kalimantanu (dříve Borneo). Naším cílem je Balikpapan, který se rozkládá ve východní provincii tohoto indonéského ostrova. Město, které svou velikostí a počtem obyvatel odpovídá Brnu, nás vítá podstatně větším a modernějším letištěm zejícím prázdnotou. Nečekáme a bereme si taxi. Od letiště do centra je to slabá půlhodinka a během této doby zjišťujeme, jak neuvěřitelně se změnila krajina, kde ještě před sto lety žili domorodí Dajákové, obávaní „lovci lebek“. Město plné kontrastů, kde se tyčí nově postavené moderní budovy vedle slumu a malých zchátralých domů, nás otevřeně vítá. Jen co se ubytujeme v jednom z místních hotelů, vyrážíme do banky, abychom si vyměnili místní ringgity. K našemu nemilému překvapení zjišťujeme, že to nebude ani zdaleka tak lehké, jak by se mohlo zdát. Místní jsou velmi obezřetní a vzhledem k nižšímu obratu a obavám z padělků přijímají pouze zcela nové bankovky a nestrpí sebemenší náznak ohnutí či přeložení. Bedlivě tedy přezkoumali naše dolary a po téměř hodině čekání, kdy se nad našimi penězi seběhla půlka banky, odcházíme se smíšenými pocity, ale vítězně.

Doprava v Balikpapanu je obdobná té, která panuje v celé jihovýchodní Asii, tamější disponují nepřeberným množstvím skútrů a motorek všeho druhu a stáří. Jako místní hromadná doprava slouží v Balikpapanu barevně odlišené minibusy jezdící po vyznačených trasách. Žádné zastávky nehledejte, jste-li místní, stačí mávnout. Nám turistům zkouší zastavit snad každý, jen aby nás mohl svést. V přepočtu na našich 20 korun vás řidič zaveze na své trase, kam jen budete chtít, a po cestě nabere další pasažéry, aby při tak nízké ceně netratil. Ceny benzínu, který se tu prodává v lahvích na ulici, vychází na 25 korun za litr.

Celí nedočkaví vyrážíme na místní vyhlášený trh Pasar Klandasan (trh = pasar, pozn. red.). Jeho zvláštností jsou místní perly, drahé kameny a zlato. Na Kalimantanu si muži velmi zakládají na tom, aby vlastnili alespoň jeden robustní prsten vykládaný drahým kamenem, aby společnost viděla, co si mohou dovolit. Trh vás rychle pohltí do svého nitra a je kolem vás kromě všeho ostatního nepřeberné množství látek a šperků. Místní muži horlivě diskutují nad drahými, neopracovanými kameny, které vyvrhla ze svého nitra země, ruce mají zanořené v lavorech s vodou, kde kameny myjí a ve světle slunce je poté bedlivě prohlížejí. O kousek vedle se nad svou prací hrbí zlatníci, kteří pro opracované drahokamy vytváří mohutné prsteny. Naše kroky míří dál, dostáváme se do části s kořením, ovocem a zeleninou. Ačkoliv se na pohled může zdát, že podmínky zde jsou neutěšené, nesetkáváme se s žádným nepříjemným zápachem. Naopak naše nosy plní vůně místního kari, skořice a hřebíčku. Stánky překypují banány, mangy a oblíbenými rambutany. Postupně se dostáváme až na rybí trh, jenž nabízí čerstvé ryby z celebeského moře, které je sotva 20 metrů od nás. Znaveni nově nabytými dojmy usedáme hned vedle trhu do místní hospůdky. Za 140 korun dostáváme tři porce polévek, tři ryby, rýži a mističky s místní chilli omáčkou. Je to výborné. Kolem nás je z jedné strany moře, po našem boku nám ze slumu mává několik domorodců a za našimi zády slyšíme neutichající ruch města. Na cestě zpět do hotelu si všímáme místních ropných plošin.

Začínáme si uvědomovat, že pláž před naším hotelem ke koupání zrovna nevyzývá. Rozhodneme se proto další den zajít do místní cestovní kanceláře, kde mimo zjištění nabídek výletů se poptáme i po nejlepší pláži. Jaké je ale naše překvapení, když se nám sama ředitelka kanceláře svěří, že nejlepší pláž, kterou hledáme, je ta, na které se nachází náš hotel, a že i ona sama se tam tajně chodí koupat. Pláž, kde při odlivu vyplavou staré nasbírané odpadky, mušle černé od ropy a sem tam i pruh nečistot se splašky. Ani další informace o tom, že ve městě není žádné muzeum či zajímavý monument nás neuspokojí. Balikpapan si ještě neuvědomil turistický potenciál, a je dost možné že, až na to přijde, bude příliš pozdě.

Nicméně náš hlavní cíl nebylo koupání, ale Borneo Orangutan Survival Foundation (BOS), což je nevládní nezisková organizace zaměřená na ochranu orangutanů a jejich přirozeného prostředí. Podobné středisko už je na světě jen jedno, a to na nedaleké Sumatře. V tomto parku se starají o více než 800 orangutanů. Pro bezpečí těchto primátů zbudovali malé ostrůvky, kde orangutani mohou poklidně žít. Ačkoliv orangutani neumí plavat, jsou natolik chytří a učenliví, že čas od času nějakého napadne vzít si klacek, s jeho pomocí měřit vodu kolem sebe, a tak přejít po dně z ostrova do nechráněného pralesa, kde už ho musí pracovníci zavčas odchytit, než by mohl přijít k ujmě. V tomto centru se také nachází středisko pro malajské medvědy, kteří jsou známí taktéž jako „Sun bears“, pro jejich žlutou náprsenku, či „Honey bears“ pro jejich touhu po medu. Tato noční zvířata se často dostávají do kontaktu s lidmi a bývají usmrcováni či zmrzačeni. Ve vytyčeném areálu pouze pro ně je můžete sledovat z úzké kovové lávky, kde se přímo pod vámi nebezpečně kolébají ze strany na stranu. A právě zde nás zastihl jeden uprchlý orangutan, který si to štrádoval po přístřešku pro medvědy. Jednalo se o mladého jedince, proto pracovníci pohotově sehnali láhev se sladkým mlékem a vlídnými gesty ho lákali dolů. Orangutan nakonec sešplhal a spokojeně se v náručí zřízence nechal s láhví v ruce odnést jako dítě zase zpátky na ostrov. Den ještě nekončil, proto nás minibus zavezl k řece, kde se vyskytuje endemický Kahau nosatý. Tento „kočkodanovitý“ primát je proslulý svým velkým nosem a hanlivou přezdívkou „Holanďan“ spjatou s historickou kolonizací ostrova.

Se zatajeným dechem proplouváme na loďce mezi Mangrovy a doufáme, že zahlédneme alespoň špičku ocasu zmíněného „Holanďana“, tohoto k vyhynutí odhodlaného tvora, neboť se živí pouze 4 druhy listů vyskytujícími se pouze zde v omezeném množství. Podařilo se – malá skupinka opic rozhoupává větve místních stromů a přesouvá se podél řeky směrem k nám. Nadšeně bereme do ruky foťáky. Teď nebo nikdy. Ještě než utichne naše nadšení, řeka se začne rozšiřovat a vplouváme do rybářské vesnice. Ze všech stran na nás mávají přívětiví místní a my jim máváme nazpět. Naše úsměvy sem tam zamrzají, když kolem nás propluje mrtvá nafouklá krysa jen kousek od místa, kde si ve vodě hrají děti a ženy perou prádlo. Vesnice končí, řeka se vlila do moře. Je čas vrátit se domů.

Eliška Kryčerová

Eliška Kryčerová

Leave a Comment