Zadání: Fejeton o důležitosti toho, co se jako děti ve školce naučíme.

„O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni: ,Promiň‘. Před jídlem si umyj ruce. Splachuj. Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně, trochu se uč a trochu přemýšlej. Každý den trochu maluj a kresli a zpívej a hraj si a pracuj…“
[Robert Fulghum]

 

Vše, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučila v mateřské školce

V dnešní době už nemůžeme věřit opravdu nikomu. Když už i učitelka v mateřské školce je lhářka, vážení, to je opravdu vrchol! Nechť je můj příběh výstrahou, že ani těmto bytostem s usměvavou maskou se nedá věřit.

 

Měli jsme zrovna svačinku a mě bolelo bříško. Když jsem s díkem odmítla, učitelka se zatvářila, jako když zkřížíte ptakopyska s paviánem a odpověděla: „Teplé koláčky a studené mléko ti udělá dobře, jez.“ A co má takový špunt dělat? Prostě to musí sníst. Dospělí totiž nikoho, kdo jim sahá po pas a chodí každý den po obědě spát, neberou vážně. No nic, zpět k mému utrpení. Po těch jejích „úžasných“ koláčkách se mi zvedl žaludek a vzpomněla jsem si, co mi říkala včera: „Vracej věci tam, kde jsi je našla.“ Už se ale nezmínila o tom, že to neplatí vždy. Místo do záchodu, jsem jí jídlo vrátila zpátky na talíř. Začala strašně vyvádět a už neplatila slova „Nikoho nebij…“ a dala mi jednu za uši. Naštvaně odcházela za uklízečkou a já čekala, kdy přijde to „promiň“, které máme říct, když někomu ublížíme.

 

Paní uklízečka asi nechodila do školky a naprosto s klidem ignorovala zásadu, že před jídlem se mají mýt ruce. Když jsem si vzpomněla na další slova, a to „Uklízej po sobě…“ vrhla jsem se k ní, že jí tedy pomůžu, ale ona mě utvrdila v tom, že opravdu neměla zkušenost se stejným institutem jako já, o nic se se mnou nerozdělila a s klidem si vzala, co jí nepatří! Já to ale nevzdala a šla jsem za ní, abych ji do všeho zasvětila. Zrovna mířila se všemi špinavými ubrousky, kterými utřela to, co se mi nevešlo zpátky do talíře, k záchodům, vhodila je dovnitř a najednou se k nim začala sklánět. To byla moje příležitost! Udělala jsem rychlý chvat, jak to vždycky dělávala paní učitelka a spláchla. Se spokojeným výrazem jsem se vrátila na výchozí pozici a sledovala její reakci. Ta ovšem nebyla tak úplně totožná s tou, kterou jsem si představovala. Byla stále shrbená, opírala se o stěnu, záchodová voda jí omývala pracovní úbor a zhluboka dýchala, tedy, spíš funěla, jak rozhněvaný býk. Najednou se napřímila a běžela zpátky za paní učitelkou. V tu ránu jsem jí byla v patách, a čekala jsem na pochvalu. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem něco naučila někoho dospělého. Na ní bylo vidět, že je z toho stále v šoku, jelikož ze sebe nemohla téměř nic dostat. Byl to jen sled několika slov jako: holka, záchod, spadnout, spláchnout, prstýnek, instalatér, rychle a panebože. Učitelka na ni vytřeštěně zírala a se slovy: „To chce klid, vždyť to jsou jenom děti!“ ji usazovala do křesla.

 

A co z toho plyne? Učitelky jednoduše nehrají fér a já už od té doby nevěřím dospělým ani slovo. A o týden později jsem čekala, co za lži se dozvím v nové školce.

 

Veronika Müllerová

 

IMG_20151027_0001-page-001

Leave a Comment