Plátěná kecka si jen tak čvachtne do kaluže. Nasávám konečně trochu toho normálního vzduchu… i když… normálního… přeci jenom dusno a vlhko upršeného podzimu není o moc lepší než zafuněné a upocené metro. Vystoupím z výtahu a oči spočinou na bráně… nějací dva šášové na ní visí a lepí tam mega plakát. Černý superhrdina. Dvorky 2015. Nejlepší fakultní akce roku. Takových blbostí vidím denně stovky. Ve své podstatě mne znechucuje množství reklam… všude! V metru, v tramvaji, na lavičkách v parku… na dveřích… Bože! Na dveřích! Unavená ospalá ruka tlačí do dřevěněných dveří, promrzlé prsty se opírají o kovové madlo… a zase na mne čučí ten superhrdina. Co to jako sakra znamená?!

Nechte si ten svůj letáček! Nějaká slečna mi ho cpe. Prý „Zažij fakultu jinak“. Dejte mi pokoj! Bože, to je lidí. Tolik lidí se na fakultě nevidí ani první den semestru. Celkově je tu nějak rušno. Nejen, že na mne všude kouká superhrdina, který majestátně pořvává, že zboří peďák, že on jako umí učit, a co že je teda vlastně ta moje superschopnost. Nejste taky někdy alergičtí na tyhle všechny agitace? Víte, já úplně nesnáším, když mi někdo… POČKAT! Co? No… PIVO! Támhle někdo stojí a má v ruce pivo. Jakože fakt pivo! Kelímek… Kácov… ta pěna <3 Pivo na fakultě. Zamrzám… Já vidím hambáč… domácí voňavá houska… harmonie sezamu… zelená, červená, bílá… harmonie chutí. Tohle prostě musím vypátrat… co se tu vlastně děje?!

Všude hlasy. Jako tržiště. Ne, tržiště ne… to je moc… nepřátelské. Taky nemáte rádi tržnice? A celkově tyhle otevřené prostory, kde se něco nabízí? Já děsně! Ale tady to na vás prostě nedýchá tak negativně. Jsem někde úplně jinde. Normálně se tu člověk potuluje, přebíhá, sem tam někoho pozdraví. Profesor/ docent/ doktor/ magistr je kult a ty jsi pro něj jenom… někdo, koho musí učit. V lepším případě někdo perspektivní, koho může učit. Ale teď? Teď se tu na tebe usmívá, pivínko v ruce. Další drží nějakého muffina a láduje se jako každý normální člověk… A pak vlastně zjistíš, že to je taky jenom člověk. A míjím stánky. Grada, Eduin, Inex, Knihovna a Muzeum JAK, SUUK… a nepřátelské první patro pod nadvládou studijního procitá… polštářek sem, polštářek tam… deky… a úsměvy… a studentské oborové rady! Bože, to existuje? Co to sakra je? A co že to děláte? Chemie, IT, matika, čeština… Jo, jasně, zahraju si. Piškvorky, no booože! A jak to funguje? Proč se z toho kouří? To je hustý! Jasné, že si dám muffina! Ty kávové jsou boží!

Než se rozkoukám, jsem ověšen. Placka sem, placka tam. Daruj krev s UK. I LOVE FUCK. Emil. I want to be a teacher and I´m proud of it. Už SIS zapsal? Keep calm and love BIOLOGY! A teď se už i já ptám: I can teach, what‘s your superpower?

 

Jak Alenka v Říši divů! Nebo Aleňák? Neviditelná výstava? To je taky super věc! Tu znám z Novoměstské radnice. Člověku dají masku na oči a pak tápe… S hůlkou v ruce zdolává schodiště. Zvládnuto, uff, dobrý! A když už jsme u toho schodiště… Říkám si tak, jakého největšího šoku by se mi tu mohlo dostat. Tak si kráčím prvním patrem. Hledám to pivko. A najednou…

Lasergame? Jako… cože! Tady se fakt hraje lasergame! Normálně tu kolem mne proběhla holka s vestou a pistolí. No fakt, teď někoho zastřelili. To chci! Běžím dolů. Hej, děcka, zahrajeme si?  A už jsem mrtvý… Chápete to, normálně se tu postává, rychle se pročítají texty, na jejichž naučení se ti byl poskytnut týden… nechuť…a teď tu běhám s pistolkou!

Dole je divadlo, povídá mi kdosi. Divadlo? Kráčíme tam. Hele, kostra, někdo ji tu skládá. Narvaný sál. 3 lidi na prknech, jež znamenají svět. Každý super čepičku. Šlíp a Špíny se jmenují, příběh Geekův  hrají – jé, toho znám, ten chodí sem na fakultu. A v R016 je debata. S kým? Dan Horyna. Dan Horyna? Dan Horyna! Toho člověka chci hrozně poznat! Hudebník. Vyléčený feťák. Psychoterapeut. Buddhista. A k tomu chroustám super domácí čokosušenky. Asi prasknu.

Další debata! Co dělá učitelům dobré jméno? EDUIN. Docela zajímavá debata. Prý to nebude tak hrozné, až nastoupím na učitelskou dráhu. No jo, učitelskou. Učitel. Peďák. A tohle se tu děje. Jeden by se pousmál. Já se srdečně rozchechtám. A aby toho nebylo málo, beru do ruky sprej a něco hezkého nastříkám na zeď. Free Art zone. Škoda jen, že tam dali ty desky…

A začínají se klepat okna. Hudba. Tady je i stage?! A už to jede… Earfood, Člověk v písni, a cappella Ad Libitum, Pan Dufek, geniální šanson The Brownies, boží Eugene Morrow… A než se člověk vzpamatuje, má v sobě několik Hubertusů (ach, ta slast, když se hořko rozlilo v ústech), Jägermeisterů s RedBullem (Jakože fakt Jäger a RedBull bar!), je ze všech těch burgerů, hermelínů a sladkostí přecpaný k prasknutí, ale přesto hází neskutečné pogo v kotli na Aquababes a poslouchá: „…že je má, jediná, čistá jak láska“. Jo, kéž by…

Je půlnoc. Fakulta vře, hoří, voní rozlitým pivem, masem. Prostě žije. Loučím se. Naposledy se ještě ohlédnu. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Jsem tu dobře. Teď už jenom noční doprava po Praze.

Plátěná kecka energicky čvachtne v kaluži. Letí a strká do lidí. Pátek, pivo, co víc chtít, co víc si přát?! Ale… něco mi tu nesedí. Nikdo nevisí na bráně. Superhrdinu už asi nezajímá, jaká je moje superschopnost. Marně hledám pivo. Žádná lasergame. Žádný burger. Žádné pivo. Žádné Dvorky.  Smutně jdu na přednášku…

Nuda. Otevírám Facebook. Pozvánka na událost – Dvorky 2016! Jasně, že se zúčastním. Nejlepší den v roce. Blaženě se zasním. „Zažij fakultu jinak.“ Tak zase za rok. J

Leave a Comment