Jednoho horkého palčivého dne se v jedné malé vesničce pod Spolanou usnesli, že dceru, která se jim právě narodila, pojmenují Kateřina…čistá…cudná…mravná… A malá Kačenka rostla, nenáviděla školku (protože ji učili jíst příborem tak, jak se správně má)…milovala Žofku a Maxipsa Fíka…bála se mrazáků (protože jí nejednou vyhrožovali, že ji do něj zavřou, když bude mít ony svoje nekonečné hysterické záchvaty smíchu), psala a kreslila, kde (a co) se dalo, toužila po tom stát se učitelkou…A jednoho dne se na sebe podívala a zjistila…jsem…že jsem vyrostla. A pořád miluju Maxipsa Fíka, Žofku a pohádky, pořád neumím jíst s nožem v levé a vidličkou v pravé ruce, pořád mám respekt z mrazáků, pořád se směju, stále píšu a kreslím…a vím, že se stanu učitelkou. A tak jsem letos konečně nastoupila ve svých dvaceti letech na Pedagogickou fakultu, obor český jazyk a společenské vědy. Miluju dekadenci a literaturu prokletých básníků, dobrou hudbu (před níž většina „slušných lidí“ utíká), barvy, které s duhou vypověděly smlouvu, zlatou tequillu a horkou vanu s pomerančovou koupelovou solí. Nenávidím aroganci, lež, přetvářku a taky to, když mne někdo nutí jíst příborem dle etikety. Sice možná nejsem čistá…cudná…mravná…ale to vem Krysař! A moje motto? „Nebuď loutka, černý ovce jsou hezčí.“