„Toto strašné dohadování mezi plícemi a mozkem“ F. Kafka

Astma je dnes jedno z nejčastějších a nejrozšířenějších onemocnění. Téměř každý zná jeho symptomy, průběh či léčbu. Málokdo ovšem tuší, za co vše je astma zodpovědné a co může v psychice člověka způsobit – nejen v době, kdy astmatem trpíme, ale hlavně poté, co se (z medicínského hlediska nikoliv s psychologického) uzdravíme. Tato problematika je čím dál víc předmětem zkoumání psychosomatické medicíny, především pak psychosomatika po astmatu v dětském věku a následný vliv této choroby na prožívání a chování jedince v pozdějším životě.

Při astmatickém záchvatu je jedním z hlavních symptomů dušnost, nemožnost se nadechnout a vzduch vydechnout. Tyto pocity, které jsou spjaty s ohrožením života, mohou vyvolávat úzkosti, což je v mnohých případech spouštěč dalších problémů, jako je závrať, či bolest hlavy. V kombinaci s astmatem se také objevují časté alergie a atopický ekzém, proto jsou astmatici doslova oběťmi mnoha léčiv, které jsou jim dle odborníků podávány často více než je nutné, a mnohdy jen povrchně pozastaví či ukryjí problém, který „zraje“ z vnitřku.

Dýchání je základní vegetativní funkce organismu a na rozdíl od jiných vegetativních funkcí může být řízeno i vědomě, kromě toho je spolehlivým zrcadlem tělesného a duševního stavu. Důvod, proč je astma zařazeno mezi psychosomatická onemocnění, souvisí s nejasnostmi a komplikacemi ve vzniku a vývoji chorobných změn v těle a také s vlivem emočních faktorů. Obecně totiž prvotní reakce projevující se jako poruchy dýchání může vyvolat jakýkoliv silný emoční stav organismu, na příklad pocit ohrožení, situační alergie, potlačená agrese a další.

Psychoanalýza poukazuje na počátky tohoto konfliktu už v dětství, kdy je záchvat pláče a křiku přirovnáván právě k astmatickému záchvatu – dítě vyjadřuje úzkost z matčina opuštění. Astma může z tohoto důvodu znamenat i jakési „volání o pomoc“, proto je v případě onemocnění zřejmé, že u pacienta není v nepořádku jen tělo, ale i „duše“. V dětství však dochází i k jiné situaci, opačné k touze po bezprostřední blízkosti matky, a tou je se snaha vymanit se z matčiny „opičí“ lásky. Dítě může být matkou, či oběma rodiči, také přehlíženo nebo ignorováno. Zde obrazně může „zadržovat dech“, a proto uniknout do nemoci. Tato skutečnost se následně při onemocnění astmatem odráží na „astmatickém typu“

Velmi zajímavé přirovnání vzduchu (od Ivy Adler) je takové, že vzduch je jakási směs molekul a médium, v kterém se „koupeme.“ Dýchání můžeme tímto chápat jako formu sdílení a komunikaci s okolím. Co se týče našich hlasivek, hlasu a obecně krku, symptomy s tímto související (chvění hlasu, napětí v krku…) můžou být odrazem našeho sebevyjádření, což následně s kašlem a astmatem úzce souvisí. Na příklad v tom smyslu, že při záchvatech kašle sami sebe nevyobrazujeme v příliš pěkném světle a negativní reakce okolí tak můžou mít dopad na naše pocity a psychiku. Kašel a jeho zhoršení může nastat i v závislosti na konkrétním prostředí, osobě a situaci – známe sousloví „vykašli se na to“.

Psychosomatika astmatu ale není omezena na vazbu k matce či strach ze separace. Astma samotné totiž může být chápáno a pojato jako „nevyrovnané přijímání, braní a dávání, odevzdávání se (což odpovídá vydechnutí a znamená to, že odevzdáváme to, co již bylo získáno)“. Na astmatický záchvat, který je spjat, jak již bylo řečeno, s ohrožením života, jsou reakce blízkého okolí bezprostřední a okamžité, a tudíž se dotyčný pacient cítí být neustále středem pozornosti. Z těchto důvodů se astma pojí s potřebou postiženého či „vyléčeného“ člověka neustále dominovat. Pokud má v běžném životě v rozhovoru či hádce poslední slovo někdo jiný, pacient se „dusí vztekem“ a jeho reakce v diskuzi mohou být přehnané. Pacient se chová, jako by na něj stále někdo útočil – může mít pocity méněcennosti i pocity nerovnocenné existence. Dle empirických poznatků může mít člověk, jenž byl postižen astmatem, dokonce i jisté nevědomé manipulační záměry s cílem získat „moc“.

Marcela Cihlářová 


Zdroje:
PONĚŠICKÝ, J. Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky. 1. vyd. Praha: Triton, 2002, s. 65-68. ISBN 80-7254-216-8.
GERHARD, D. Psychosomatika. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, ISBN 80-7178-456-7.
ADLER, I. Onemocnění cest dýchacích může mít psychické pozadí. Psychologie Dnes, 2010, roč. 16, č. 6, s. 35-36. ISSN 1212-9607.

Zdroj obrázku:

http://z1.medsos.pl/19eca1ba87e0e220760cf4f1d75af47d/astma-19705500.jpg

Marcela Cihlářová

Marcela Cihlářová

Studentka 2. ročníku Čj-ZSV, miluje umění, literaturu a cappuccino, nenávidí kýč a pravopisné chyby.

Leave a Comment