Všichni jsme si vědomi, že se s minulostí setkáváme dennodenně a považujeme tuto skutečnost za zcela samozřejmou. Mnohé aspekty minulosti nám však zůstávají skryté. Je nutné upozornit, že jsme po svých předcích zdědili nejen materiální kulturu, na níž narážíme na každém kroku (historické budovy, pomníky, atd.), ale i nehmotné dědictví uloženo v kolektivní paměti, od níž se poté odvíjí i paměť individuální.  Zatímco v rovině hmotného dědictví a kultury operujeme s těmito památkami vědomě, duševní odkazy formující lidskou psychiku a následně i jednání jsou reflektovány a interpretovány zřídka. Specifikujeme-li tuto duševní kulturu blíže, jedná se o soustavu představ, stereotypů a významů, která je v nás zakódována po předešlých generacích.

V souvislosti s duševním dědictvím se jako jeden z klíčových pojmů jeví „mýtus“. Mýtus jakožto soubor prvků, který v sobě integruje stereotypní představy, významy a zahrnuje rovněž emocinální náboj. Pro ilustraci si uvedeme několik příkladů: vyslovíme-li obecnější pojmy jako Němec, církev či konkrétní jako Jan Žižka nebo Jan Nepomucký, pocítíme, že tato jména s sebou nesou jistý emocionální náboj, který je nedílnou složkou mýtu, ne-li nezbytnou pro jeho udržení a existenci. Můžeme tedy konstatovat, že mýtus hraje jednu ze stěžejních rolí při našem jednání. Z tohoto důvodu nyní věnujme pozornost mýtu pro pochopení společnosti a rovněž sebe sama. Nepůjde zde však pouze o vlastní reflexi skrze mýtus, problematika mýtu v neposlední řadě otevírá otázku, zda vidíme naši minulost v její skutečné podstatě, nebo zda jsme zajatci představ předávaných z generace na generaci.

Na tomto místě je podstatné si přiblížit, jak se mýtus rodí a utváří a zároveň jaká je jeho funkce. Nástrojem pochopení mýtu se pro nás stanou pojmy historické vědomí a historické povědomí. Historické vědomí ztotožňujeme s moderní historickou vědou, jejíž alfou a omegou je uvědomělá reflexe a kritická reprodukce dějin. Na druhé straně zde stojí historické povědomí, což je možné označit jako minulost zastoupenou v myslích věštiny příslušníků společnosti. Historické povědomí je utvářeno beletrií, divadlem, filmem, lidovým podáním a značnou mírou také publicistikou. Historické povědomí má mnoho dalších zdrojů, relevantní je však pro nás pochopit, že právě z něj pramení a vychází mýtus. Základem je zpravidla dějinná skutečnost, která se proměňuje podle potřeb té které generace. Každá generace hledá v minulosti podnět či oporu pro přítomnost. Problém nastává v tom, že většina z nich není připravena nebo ochotna pídit se po dějinné skutečnosti anebo přijímá selektivně jen určité prvky, čímž se utvoří vhodné klima pro zrod mýtu.

V rámci naší problematiky můžeme rozlišit mýty do dvou kategorií. Na mýty, které nekorespondují s historickou skutečností a věštinou pochází z per některých kronikářů či publicistů sledujících poutavost daného motivu a jeho beletrizaci (nebo které měly posloužit k probuzení národního cítění a identity) a na ty, které mají svůj reálný základ, ale přisuzuje se jim jiný význam a role, než jakou sehrály pro dané období a etapu vývoje. Rozlišení mezi kategoriemi historického povědomí a vědomí bude tvořit základní osu našeho výkladu. Vyvarujme se však tendenci spojovat tento postup s demytizací jakožto procesem budícím negativní konotace, neboť jak zjistíme dále, půjde nám sice o dekódování konstruktu, který se může jakkoliv jevit jako umělý, nicméně jeho základ je postaven na reálných dobových událostech a reáliích. Nánosy času, různorodé zájmy a motivace našich generací jim přisoudily pro ně potřebný význam a obraz doplnily o vlastní představy. Jejich postup nemůžeme vnímat negativně. Měli bychom se oprostit od radikální a senzacechtivé publicistiky, která se uchyluje k „bourání mýtu“. Naopak je třeba nalézt vysvětlení, proč k procesu mýtizace docházelo. Jakmile dekódujeme motivaci jednotlivých generací, jsme pak schopni najít důvod jejich usílí a snahy pochopení. A nejen to. Pochopení a analýza mýtu nabývá při správném postupu velké vypovídající hodnoty pro objasnění mentality a kulturních a politických snah dané generace. Při správném postupu se do našich rukou dostane cenný materiál, který bychom z hlediska historického bádání neoznačili jinak než jako pramen.

Cesta utváření jednotlivých mýtů a jejich tradice je velice dlouhá a mnohdy nesmírně spletitá – mapování i jednoho konkrétního mýtu by vystačilo na diplomovou, ne-li dizertačí práci. Prostor, který nám byl dán, je omezený, proto se tedy věnujme, co do významu, nejzásadnějším a zároveň nejpoutavějším a nejpikantnějším příběhům, jejichž kořeny je doposud možné vysledovat v českém historickém povědomí.

Zahajme náš exkurz prvním mýtickým okruhem, který představuje téma husitstké revoluce. Volba husitsví pro zkoumání geneze mýtu je pochopitelná, vezmeme-li v úvahu, že žádné jiné období nezanechalo v českých dějinách tak hlubokou stopu, a to nejen svými událostmi, ale i svým duševním odkazem. Husitství se stalo hlavním formujícím prvkem sebevědomí a identity moderního českého národa, jehož základy klademe do 19. století. V průběhu 19. století dochází k obměně tradičního českého panteonu, který byl dobyt právě husity. Husitství se stalo přímo symptomem češství. Paradoxní na celé věci je to, že historický výzkum ukázal, že do začátku 19. století nebylo husitské povědomí zdaleka rozšířeno v takové míře, která byla předpokládána. Až teprve utváření českého národního vědomí v 19. století přijalo a vyzdvihlo hodnoty, které spatřovalo v husitství. Jedním z přijatých rysů je heroizace ve spojitosti s husitským válečnictvím a jeho symbolem, Janem Žižkou z Trocnova, který nabyl podoby neporazitelného vojevůdce. Nemůžeme upřít Janu Žižkovi geniální vojenské a taktické schopnosti, tato představa je zcela nepochybně oprávněná, nicméně mnohé příběhy, které se k Žižkovi a husitství vážou a které byly považovány za historickou skutečnost, je třeba uvést na pravou míru.

Mezi vyloženě smyšlenou událost patří tzv. Žižkovo tažení do Uher se svým východočeským svazem. Podle Starých letopisů českých se mělo uskutečnit v době, kdy se Žižka snažil vybudovat silnou pozici ve východních Čechách, kterou neměl zcela jistou, a kdy na jeho úspěchu závisely veškeré jeho politické snahy. Přes toto logické vyvrácení tažení však respektování a dodnes uznávaní čeští historikové František Palacký, František Martin Pelcl a ve 20. století rovněž Rudolf Urbánek, nevyslovili nad touto událostí pochybnost a se zjevnou samozřejmostí ji uváděli jako skutečnou.

Další legendou, která dnes působí až úsměvně, avšak byla mnoha generacemi zcela seriózně přijímána, je tzv. Žižkův buben. Žižkovým posledním přáním údajně bylo, aby byla z jeho zad stažena kůže, kterou měl být potažen vojenský buben. Jeho zvuk měl pak děsit nepřátele i po smrti. Tento buben byl údajně ukořistěn pruskými vojáky Fridricha II. během tažení do Čech. Strůjcem této legendy je italský humanista Aeneas Silvius Piccolomini, mnohým známější pod papežským jménem Pius II., který sepsal dílo Historia Bohemica (Historie česká). V ní se věnuje zejména husitsví, jehož byl současník, nicméně jej nelze označit za přívržence tohoto hnutí. Právě naopak, Picollomini rozhodně s myšlenkami husitské revoluce nesympatizoval a to se také promítlo do výše zmíněného díla. Tento italský humanista rád pracoval s nadsázkou, která dala jeho vyprávění jiskru a umocňovala pointu. Rovněž vezměme na vědomí, že psal z pozice Itala v éře humanismu, který si svou kulturu a výdobytky civilizace cenil nad vše a vrchol pro něj představovala antika a římské impérium, z níž čerpal. Zpřítomnil tak ve svém díle i představu Itálie jako centra kultury a okolního světa jako barbarské periferie. Jako obraz barbarství mu posloužily neklidné Čechy, které z Piccolominiho hlediska poskytovaly možnost zasadatit do svého dění množství pikantních až bizarních příběhů, které by jeho dílu přidalo na přitažlivosti. Co se týká literární úrovně, dosáhl skutečně nejvyšších met. Poněkud smutná je v tomto směru skutečnost, že právě z této kroniky v následujících dvou staletích čerpal téměř každý Evropan, který chtěl získat přehled či si utvořit obraz o Čechách.

Z mýtů, na něž narazíme v historickém povědomí české společnosti i v současnosti, jmenujme bitvu u Lipan. Existence tohoto střetu radikálního husitského křídla s křídlem umírněných husitů ve spojenectví s katolíky je nepopiratelná, zde se jedná spíše o významy, které jsou mu připisovány. I dnes je možné narazit na interpretaci výsledku bitvy jako porážku husitské revoluce a husitů. K tomuto závěru se uchýlil socialistický režim, který v radikálním křídle spatřoval své předchůdce. Rovněž intelektuálové a společnost 19. století interpretovala Lipany po svém, tedy jako prohru demokratických sil. Ve skutečnosti rozhodujícímu vojenskému střetu u Lipan předcházely katastrofální povodně a předtím i obrovská sucha, která mimo jiné zapříčinila nedostatek potravin. České země byly ekonomicky vyčerpány po dlouhých válkách, které ve svých posledních letech iniciovalo právě radikální křídlo husitů trvající na svém programu a odmítající přistoupit na kompromis. Lipany de facto představují porážku radikálů, nikoli husitství. U Lipan neskončila husitská revoluce, ale jen její bojovná a válečnická etapa. Bitva umožnila nastoupit cestu k přijetí kompaktát a k relativně mírumilovnému modu vivendi katolického a kališnického smýšlení v zemi. Pro České království tedy Lipany znamenaly spíše uklidnění situace než katastrofu.

10967055_10204020823580992_819168426_n

 

Máme-li uvést další okruh mýtů, svým obsahem a koncepcí poněkud odlišný od husitského, pak zvolíme osobu, která je rovněž opředena mýty a legandami a která do začátku 18. století sloužila jako protipóĺ husitské tradici. Touto osobností není nikdo jiný než svatý Jan Nepomucký, který se těšil velké barokní popularitě, na ni později doplatil. V očích nastupující vlastenecké generace se stal jedním ze symbolů pobělohorského úpadku a ponížení (který je mimochodem rovněž považován za jeden z mýtů). Tradovanou smyšlenkou je příčina jeho smrti, která pramení z dalšího okruhu mýtů okolo osoby Václava IV., který jej měl údajně za neochotu prozradit zpovědní tajemství královny umučit a svrhnout do Vltavy. Příčiny jeho nešťastné smrti však byly mnohem prozaičtější, než jak káže tradice. Johánek se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě a stal se obětí sporu vedeného mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Po bitvě na Bílé hoře sv. Jan Nepomucký zapustil své kořeny v lidové zbožnosti a stal se jedním z hlavních figur českého nebe.

Vyložili jsme několik z mnoha mýtů, které se váží k českým dějinám. Jde pouze o nepatrný zlomek. Nicméně nám tyto příklady a s nimi i teoretický výklad poodkryly, jakou roli hraje mýtus v dějinách a rovněž i nastínily, jak s mýty zacházet a jak je analyzovat. Nechápejme mýtus jako vědomé úsilí našich předků o falšování dějin. Jde o kód a obraz, který předávali často v dobré víře. Díky tomuto obrazu se pak můžeme přiblížit k jejich komplexnímu pochopení. Při procesu analýzy mýtu je nutné mít na zřeteli obezřetnost a opatrnost, abychom nenahradili jeden mýtus druhým tak, jak se to podařilo Gelasiovi Dobrnerovi. Ten sice vyvrátil vžitou představu příchodu Čechů v čele s praotcem Čechem, avšak ji nahradil teorií o „Ziších“ jakožto předchůdcích Českého národa.

Zamysleme se také nad tím, jaké mýty utváří naše společnost a které se budou zřejmě tradovat dále. Ať už máme o současnosti jakkoliv přehnané představy pokroku a racionality, našli bychom celou řadu jevů, které buď již vykazují, nebo budou vykazovat charakteristické rysy mýtu.

 

Text: Jakub Dvořák
Ilustrace: Dominika Izáková


 

Zdroje a literatura:

RAK, Jiří. Bývali čechové–: české historické mýty a stereotypy. Vyd. 1. Praha: HaH, 1994, 148 p. ISBN 80-857-8773-3.

MACURA, Vladimír. Znamení zrodu: české národní obrození jako kulturní typ. Nové, rozšířené vyd., v H. Jinočany: H, 1995, 264 p. ISBN 80-857-8774-1.

VLNAS, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda: české národní obrození jako kulturní typ. Vyd. 2., podstatně rozšířené a přepracované, v Nakl. Paseka 1. Litomyšl: Národní galerie v Praze, 2013, 360 p. Historická pamět̕, sv. 23. ISBN 80-703-5522-0.

ČORNEJ, Petr. Tajemství českých kronik: cesty ke kořenům husitské tradice. 2., rozšírené a přepracované vyd. (v Pasece 1.). Praha: Paseka, 2003, 456 p. Historická pamět̕, sv. 23. ISBN 80-718-5590-1.

KOSATÍK, Pavel. České snění: cesty ke kořenům husitské tradice. Vyd. 1. Praha: Torst, 2010, 398 s. Historická pamět̕, sv. 23. ISBN 978-807-2153-930.

 

Jakub Dvořák

Jakub Dvořák

Kravata

Měl bych jít dolů, večeřet, vesele se bavit a občas se...

Svátky klidu

Kdysi nějaký „moudrý“ člověk řekl, že Vánoce jso...

Leave a Comment