Bylo odpoledne 22. února 1946 a do Washingtonu dorazil telegram z  moskevského velvyslanectví USA. Zástupce velvyslance, George F. Kennan, v něm odpovídal na dotaz, který počátkem února položilo americké ministerstvo financí: Proč Sověti odmítají účast v nedávno založené Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu? Otázku směřovali na ambasádu v naději, že jakožto znalci sovětských poměrů, budou její zaměstnanci schopni vnést do věci jasno. Kennanova odpověď učinila mnohem víc. V textu, známém nyní jako Dlouhý telegram, shrnul podstatu sovětské – a ruské – mentality a její implikace pro reálné geopolitické otázky, čímž de facto zveřejnil „pravidla studené války“ ještě v době, kdy americká doktrína stále koketovala s vírou v mírové soužití obou bloků. Svět se od té doby jistě změnil a namísto o sovětských poměrech dnes (opět) mluvíme o poměrech ruských, ale má-li historiografie nějaký účel, není to právě inspirovat se v minulosti při analyzování současnosti?

Kennan se v samém úvodu omlouvá za „zatěžování telegrafního kanálu“ odpovědí, jejíž délka je pro toto stručné médium opravdu neobvyklá – v devatenácti stranách strojopisu vysvětluje, kde přišel text ke svému jménu. Trvá však na tom, že jakákoliv kratší odpověď by nepřípustně zkreslila pochopení tak zásadní záležitosti. Proto začíná nástinem mentality sovětského vedení a jejími příčinami. Píše, že zatímco řadoví Rusové ve své podstatě touží po otevření se okolnímu světu, sovětské vedení tyto snahy bojkotuje. Nejzřejmějším důvodem je snaha zamezit vzájemnému poznávání, a tak si zjednodušit vnitropolitickou kontrolu (a zachovat zahraničněpolitickou tvář…).

Dalším důvodem je ale samotné jádro ruské mentality, tedy pocit konstantního ohrožení. Pocit, že okolní svět čeká na každou příležitost, aby mohl Rusko napadnout a zničit. Jeho příčinou je ruská historická zkušenost – původně malý agrární stát, napadaný a podmaňovaný po staletí hordami bojovných kočovníků, pleněný z moře i z širých stepí a posléze konfrontovaný s vojensky a ekonomicky vyspělejším západem. Tento pocit v národní mentalitě hojně přiživovali ruští, zejména sovětští vládcové a mezi nimi Stalin na prvním místě. Paradoxem ale je, jak píše Kennan, že sami vládcové Ruska pocitem nejistoty trpěli ještě silněji než jejich poddaní – díky lepší informovanosti vždy viděli, jak archaický je jejich způsob vlády, jak žalostná jejich ekonomická konkurenceschopnost, a tedy jak vratká sama jejich vláda. V autoritativním státě, kde každý úřad tendoval ke zkreslování informací, byl inkriminovaný pocit ohrožení tak silný, že vytěsnil racionální hodnocení situace. Veškerá zahraniční silová politika, perzekuce obyvatel a jejich indoktrinace vlastní vírou byla pak mimo jiné projevem této vnitřní iracionální nejistoty. Tak Kennan vyvozuje svůj nejslavnější závěr: „Sovětská moc je hluchá vůči hlasu rozumu, ale velice citlivá na hlas síly.“

Kennanova zpráva, kterou pak rozšířil v anonymně vydaném článku Article X v časopise Foreign Affairs, podpořila vznik Trumanovy doktríny „zadržování komunismu.“ A v mnoha případech, z nichž nejčastěji citovaným je kubánská raketová krize, bylo Kennanovi dáváno za pravdu: Jakmile západ projevil razantní akcí odpor té či oné sovětské subverzi, neboli jakmile promluvil jazykem síly, Sověti se stáhli, nebo se alespoň stali povolnějšími k jednání. Dokonce i v případě zásahů ve vlastním bloku (Maďarsko, Československo) Sověti upřednostňovali předchozí sondáží zjištění, jak (a zda vůbec, ke smůle sovětských satelitů) bude západ reagovat na jejich činy, tedy zda promluví silou.

Změnil se tento iracionální – a o to hlouběji zakořeněný – pud ruského vedení s formálním otevřením po rozpadu Svazu? Nebo lze předpokládat, že současné vedení, které ostatně vyrůstalo v předchozí atmosféře, zdědilo alespoň částečně stejný instinkt? Vzhledem k tomu, jak konzistentní je napříč věky ruská politika v ostatních otázkách, strukturou vládnutí počínaje a geostrategií konče, si nyní dovolím předpokládat, že tento instinkt za pouhých dvacet let nevymizel.

Ptejme se tedy: Jsou zahraniční reakce na současnou situaci skutečně dost razantní, aby podle výše nastíněného vzorce přiměly Rusko zastavit a myslet? Na všeobecnou kritiku, ostré rezoluce a politickou izolaci je Rusko zvyklé. Stejně tak i na izolaci ekonomickou a měnový pokles. Nepočítáme-li výroční rétoriku o „dohnání a předehnání“, která se příliš nemění již od dob Petra Velikého, leží reálné ambice východní říše – ať už se jmenuje jakkoliv – jinde než na poli ekonomické prosperity. Tím polem je hrubá síla. Schopnost postavit se hordám zahraničních dobyvatelů, reálných i domnělých, a přenést ohrožení na jejich vlastní půdu, nebo alespoň co nejdál od Volhy. V mysli Ruska je Rusko v konstantní válce, a jelikož nepřístupnost k racionální diskusi neznamená nedostatek inteligence, je si vědomo, že ve válce nelze hledět na finanční propady.

Ptejme se ale dál – jsou zahraniční reakce zamýšlené, aby Rusko zastavily? Od počátků moderních mezinárodních vztahů, když se impéria ještě nepokrytě nazývala impérii, a když se jejich „ministerstva obrany“ nazývala prozaicky ministerstvy války, bylo ostatně kritizování politiky konkurenční říše samozřejmostí. To, že nějaká velmoc skutečně nesouhlasí s politikou jiné, se pozná až podle odvetných činů, které reálně vykoná – přičemž míra odporu determinuje razanci činů. Diplomatické a ekonomické sankce jsou jen prvními kroky na dlouhé stupnici, končící až válkou, kterou Clausewitz hrubě, ale realisticky nazývá „pokračováním politiky jinými prostředky.“ Že se dnešní velmoci nehlásí otevřeně ke Clausewitzovi a realistické škole, neznamená, že z nich nevychází – obzvlášť v situacích, kde riziko eskalace považují za příliš velké, alespoň oproti možným ziskům. Lze však po velmocích vůbec chtít, aby se k nim dnes hlásily? A není tedy současný vývoj projevem tichého souhlasu?

A tak si položme otázku pro mnohé nejnepříjemnější: Jaké vlastně plynou zisky z razantního odporu Rusku? Někteří mohou podotknout: Nebylo lepší akceptovat fakt, že Ukrajina historicky spadá do ruské sféry vlivu (zde ponechme však stranou otázku historicity ukrajinského státu jako takového, který byl vždy spíš rozděleným bojištěm okolních velmocí, než státem o sobě), a že ani dnes se realitě a realismu uniknout nedá? Možná. Nechť si pak ale oni sami zodpovědí otázku poslední: Jak se zachová jedinec zatížený pocitem méněcennosti, když zjistí, že si může dovolovat čím dál víc?


DALŠÍ LITERATURA:
Kennan, George F. The Long Telegram: fotokopie celého telegramu dostupná online anglicky na www.trumanlibrary.org

Marek Rod

Marek Rod

Student druhého ročníku magisterského studia D-ZSV. Je vášnivým maratonským běžcem. Ve svých odborných textech se věnuje především spravedlnosti.

Leave a Comment