Měl bych jít dolů, večeřet, vesele se bavit a občas se smát vtipům toho pitomce, co mě platí. Nesmíte se ale smát každému vtipu, je to podezřelé. Zasmát se každému třetímu je tak akorát. Nikdy jsem tohle vlastně ani nechtěl dělat. Který člověk by stál o místo osobního asistenta? Kdo by se chtěl stát podržtaškou člověku, který je tak neskutečně nafoukaný? Věřte mi, že ani já ne. Jenže se tím živím už půl roku, protože jsem se nikdy nerozhodl k ničemu lepšímu. Možná, že je to tím, jak mě rodiče vychovávali. Pokaždé za mnou přišli s úsměvem od ucha k uchu a tvářili se, že mi neskutečně rozumí. „Máme tě velice rádi, a proto také máme takový skvělý návrh,“ říkala matka, jako kdyby byla oficiální mluvčí. A ano – připadala si tak. Oficiální mluvčí společnosti rodiče. Občas jsem tomu přezdíval komisní láska, jenže vždycky jen v duchu. Nikdy jsem to nedokázal vyslovit, jako asi nikdo, kdo takhle vyrůstal. Ty „milé návrhy“ byly vždy rozkazy. Takové, kterým nelze odporovat, neboť odpor by znamenal jediné: Hysterický záchvat mé matky. „Vůbec nechápeš, jak dobře to s tebou myslíme, vzdaluješ se od těch pravých hodnot, už na nás vůbec nemyslíš!“ řekla by. Stejně tak jsem nemohl odmítnout nabídku této práce. Byl to další milý návrh, o který nikdo nestojí, ale nedá se odmítnout.

Jsem neskutečně nerozhodný člověk. Neustále váhám, příliš přemýšlím a nikdy se neodhodlám k činu. Nyní se živím sám. Matku ani otce jsem už dlouho neviděl a asi to tak i dlouho zůstane. Nic mi nebrání změnit povolání a udělat cokoli, co mě napadne. To mi pak ale povězte, kterou nohou mám vykročit. Pravá spíš přináší štěstí, jenže já jsem levák. Copak ale můžu jen tak změnit povolání? O co by se potom mělo jednat? Musel bych se něčemu zasvětit a já přece nevím čemu. Nedokážu se rozhodnout, když jde o něco tak důležitého. Vybíral bych si já sám a to mě děsí.

Výsledkem je tedy to, že pořád dělám to samé. Nic se nemění a mě to bytostně nebaví. Stojím na místě a rozmýšlím se. Nejprve o tom, co bych měl změnit. Pak si vytvářím dlouhý list položek toho, o čem plánuji přemýšlet. Zabere dost času si ujasnit, v jakém to bude pořadí. Tak to jde pořád dokolečka. Místo toho, abych konečně alespoň přemýšlel, uvažuji o pořadí věcí, o kterých teprve hodlám přemýšlet.

Teď hlavně ta večeře. Na tu nesmím zapomenout. Je to bod číslo jedna a je nutné tam jít teď! Teď hned. Slovo teď je ohromně fascinující. Kdy přesně „teď“ potřebuji vyrazit dolů ze schodů? Nyní už vlastně ne, již nějaká chvíle uplynula. Jde mi o tu nekonečně krátkou chvíli, kdy člověk prožívá vlastní jednání. O záblesk syrové skutečnosti. Konám. Já a nikdo jiný a nikdy jindy. V tom ovšem tkví podstata celého mého problému. Přesně tento okamžik mi neustále uniká. Neustále plánuju a nikdy nepřejdu k samotnému činu. Jako když přijdou dva lidé k cizí jabloni. První se rozhlédne, zda tam není sadař, utrhne jablko a pak si jde po svých. Druhý se rozmýšlí, jak celou věc provést co nejnenápadněji. Stojí před stromem tak dlouho, až přijde sadař.

Tak jako já, stále stojím uprostřed pokoje a ještě nic jsem neudělal. Představuji si, jakou barvu by asi měly plody té jabloně, pod kterou bych byl býval stál. Kdybych byl Evou, lidstvo by zůstalo v ráji.

Stop. Je třeba se obléct. Jako asistent bych měl působit reprezentativně, ale zároveň ne příliš dominantně. Přesně proto nosím přihlouplou vestu s motýlkem a sněhově bílou košili. Určil to můj živitel. Je to tradiční oděv poskoka a báječně se ke mně hodí. Jsem vždy přívětivý, ale taky ten druhý vzadu, protože si nedokážu dupnout, napřímit páteř a vykročit do světa. Namísto toho se hrbím, klaním se, přestože k tomu nejsem nijak nucen. Jak krásné by bylo rozmlátit všechny talíře o stůl a sledovat, jak střepy dopadají na zem. Pak pohledět do všech těch vyvalených očí a udeřit pěstí přesně mezi ta dvě groteskní kola. Já ale nic takového nesvedu, příliš dlouho bych přemýšlel a pak – nejsem ani příliš silný. Krom toho pořád stojím polonahý uprostřed místnosti.

Tři, dva, jedna… No sláva, beru na sebe kalhoty. Za chvíli tam budu a splním všechny své povinnosti do puntíku, jak se sluší a patří. Kalhoty mám na sobě. Snad první věc, co jsem uskutečnil za posledních půl hodiny, co tu jen tak stojím uprostřed místnosti. Jenomže v nich vypadám jako blbec. Musím najít nějaké jiné. Vzteky se svléknu a začnu zase znovu. Málem jsem při tom utrhl knoflík. Je zapotřebí zjistit, co a v jakém pořadí si správně obléct. Nejprve gatě, pak košili a pak ten zbytek. Chystám se na to a ono se to i podaří. Zase se podívám do zrcadla a všechno sundám. Je nutné začít zase od začátku. Hodit na sebe něco jiného.

Otevřu tedy kufr a začnu se v něm hrabat. Líbí se mi, jak najednou jednám rychle. Za chvíli mi to ale připadá směšné. „Jak může někdo chválit sám sebe za to, že otevřel kufr poté, co se dvakrát oblékl a zase svlékl?“ Alespoň, že jsem ho otevřel. Je v něm kravata. Mohl bych si ji vzít. Neuposlechnu tím příkaz. Stačí začít drobnými prohřešky a ty větší už přijdou samy. Připadám si jako revolucionář. Jenom proto, že mě napadlo vzít si kravatu místo motýlka. Vážu si ji, jenže se mi to nedaří. Nikdy nedokážu chytit ten správný grif. Když už ji konečně uvážu, zase to všechno ze sebe strhám. Nenávidím se. Jsem schopný být pyšný na to, že jsem si uvázal kravatu na desátý pokus. Opět stojím uprostřed hotelového pokoje. Uběhla už hodina a nic se ještě nezměnilo. Já jsem nic nezměnil, nic nevykonal. Nedokážu se ani obléknout. Místo toho jen rozházím oblečení po místnosti.

Proč takhle musím žít? To mi povězte! Jsou lidé, kteří ochrnuli doopravdy, nebo jsou uvězněni kdovíkde a kdoví proč. Mně vlastně nic není. Problém je jen v tom, že za nic nestojím. Všechen svůj čas promrhám, vyházím do vzduchu, jako když se kouří z komína.

Uvážíme-li, kolik jsem už za svůj život snědl masa, a že jsem zkonzumoval možná už pár set kil vepřového, co jsem s tím udělal? Prováhal jsem všechno to maso, chléb, vše, co jsem kdy dostal. Pamatuji se, že jsem jednou jedl polévku z kuřecích srdíček. Jsou to takové malé kousky masa, snadno je po jednom vyberete lžící. Ale každý kousíček masa je srdce živého tvora. Kanibalové jedli srdce svého nepřítele, aby získali jeho sílu. Jistě tak činili nesmírně obřadně. Já jsem srdce živých tvorů nabíral lžící. Někdo takový by měl být mocný válečník a ne člověk, co si neumí uvázat kravatu. Každý člověk by měl dát důvod své existenci. Ta moje ale žádný důvod nemá. Dnes večer se podává ryba, vynikající jihoamerický losos. Ušlechtilý tvor moře překonávající tisíce kilometrů. Já, slaboch, který by se jí zaživa bál i dotknout. Čím tedy obhájím všechna ta kuřecí srdíčka? Proč bych měl vlastně žít? To nevím. Ba co víc, vlastně vím. Není žádný důvod, rozhodně ne u mě. Je to jasné, nikdy z tohohle pokoje nevyjdu, protože se nikdy neobléknu. A když si tu kravatu ani neumím uvázat, tak se na ní oběsím. Alespoň k něčemu bude dobrá.

V tu chvíli onoho muže přepadl doslova záchvat jednání. Poprvé věděl, co má přesně činit a jednal bezchybně tak, jak si to vždycky přál. Pocítil totiž fyzický hnus sám nad sebou a nedokázal ho snést. Smyčka byla pevně utažená a kravata až překvapivě dlouhá. Vše vyšlo tak, jak mělo. Poprvé v jeho životě.

Václav Spěvák, 1. Bc, ZSV-Dě

kravata

Leave a Comment