Máme prázdniny! Jsou mezi námi sice ještě tací, kteří si své zkouškové období prodlužují do září (ehm, ehm), ale už máme prázdniny. Nevím, jak vy, ale já ze sebe hodlám shodit masku vzorné, pořádné a inteligentní studentky (haha), naházet si pár švestek do krosny a tradááá…

A tak jsme si říkali, že bychom se s vámi mohli v redakci Post Septem rozloučit poněkud volněji, přeci jenom odborných článků bylo už habakuk. Takže…že by zase něco z vlastní tvorby?

Tenhle fejeton jsem psala ještě na střední škole; sklidil ohromný úspěch, nicméně to, co mi utkvělo v paměti, nebyla moje jediná jednička podtržená (ne, nechlubím se), ale fakt, že nikdo nevěřil, že taková puňťa ťuňťa jako já má „metalovou krev“. Prý jsem moc slušná. A i když se to nezdá, můj úvodník k článku, současná příprava na pedagogickou profesi a fejeton s hudebním pláštíkem má společnou jednu věc – předsudky. Každý na sobě máme nějaký nalepený, každý se s ním musí poprat, já mám holt nálepku slušňačky. A přijde mi, že tím, že jsem začala studovat PedF (a ještě k tomu i češtinu, fúúúú), jsem si svou pověst podtrhla třikrát černou čarou fixem tloušťky 5 mm. Každý měl na střední učitele podivína – osobu s divných vkusem a stylem oblékání, nudnými řečmi a schopnostmi bravurního uspávače hadů, propocenými koláči…nebo profesora, který chodil po školní jídelně a škemral od studentů kostičky z kuřete pro svého pesana. Já nevím, jak vy, ale mně už začínají vstávat bodliny na opasku… „Ty jako studuješ peďák, jo?…Aha…“ (konec konverzace) – jak AHA?!

Jsme holt asi podivíni. Jsme polepení, zaškatulkovaní a šanci na změnu máme asi takovou, jako kdyby se ryba chtěla naučit vyšívat řetízkovým stehem. Takže, děcka, vezměte krosny, kufry, batůžky, kárky, nůše…a užívejte si léto a prázdniny. Dělejte to, co vás baví (a ti, kdo v létě pracují, nechť si alespoň namlouvají, že je práce baví). Sejdeme se zase v říjnu.

Krásné léto přeje za celou redakci Post Septem Káťa.

  1. P. S. A nezapomeňte: I want to be a teacher and I´m proud of it!
  2. P. S. Nu a teď ten fejeton…

Eden XXV. – Arakain. Tak tuhle frázičku bych mohla opakovat stále dokola, celé hodiny, dny i noci. Kam se hrabou flanďácký modlitbičky. Tohle má své kouzlo. Největší kulturní událost metalového podsvětí…nebo alespoň té mé sekce. Dámy a pánové, roztrhat punčocháče, navléknout ostny, řetězy, podmalovat oči a jde se na to. Brána se nám otevře za okamžik, jen stačí stisknout to tlačítko…Objednat – klik. A je to!

Tak krásně se člověk tetelí, když se na něco těší. Lístky se mu netrpělivě melou v kapse, jsou netrpělivé, a ani jim nevadí, že jim za pár okamžiků někdo urve kus jejich tělíčka. A to tak postáváte a sledujete kolemjdoucí, kteří jsou nakročeni k dlouhým peripetiím na chirurgii, jak si vykrucují svá zvědavá krčiska, aby zjistili, co že se tu jako vlastně děje. A vy tak čekáte a hlavou vám běží představy křižujících se stařenek a uplivujících si jeptišek, že si ani nevšimnete, jak se kolem vás snaží takový malý nenápadný mladíček klestit cestu do popředí ve snaze zvýšit si šanci stát před podiem. V tu chvíli procitám, z očí mi začnou sršet blesky, které by ho jistě spálily na popel (kdybych chtěla – ale já nechci…). Vycením zuby, vypípám pár slov (které byste ve Slovníku spisovné češtiny nenašli) a mladíček se stahuje a smutným krokem si to couvá do propadliště pozdě přišlých…smůla, hochu. Ale pozor! Velká vrata se začínají otevírat…slabé světlo proniká do davu…vidím stage…vidím reflektory…běžím….jsem u podia! Bože, to je slast!

Není snad nic lepšího, než si užívat dokonalou hudbu přímo v kotli. Hudbu tak hlasitou, že ráno naleznete na polštáři vzkaz od třmínku, kovadlinky a kladívka, kteří si sbalili kufry a odjeli na festival duchovní tantrické hudby, protože tohle se FAKT nedalo. Není nad to skákat v davu, obří vlna, jedno tělo. Není nad to si své prstíky v keckách ukryté nechat drtit pod vysokou podrážkou steelků, martensek a jiných okovaných obludných obuví. A sakra není nad ten výboj. Počkat? Cože…jo, výboj. Fyzika…statická elektřina…aha?! Euforie a o sebe se otírající osoby = podoba postavičky z animáků od Walta Disneyho. Znáte přeci ty obrazy, ne? Uhodí blesk, odkryje se kostra, postavička zasvítí, vypoulí oči a následně se rozpadne v hromádku čmoudícího popela? No, tak asi takhle se cítíte, když několik tisíc diváků vytvoří náboj statické elektřiny.

Zdá se to jako pohodička, že? Tak já vám tu pohodičku pocukruju. Scéna jako z hororu. Představte si ty hodiny zápasu s fénem, kulmou, žehličkou, kulmou, fénem…make-upem….Dámy vědí, pánové prominou (no, i když se vsadím, že mnozí přeci jen ví). Zápas vyhrán! A teď si tu tak poskakuji, naprosto mimo bytí světa, a najednou…mi na hlavě přistává kelímek s pivem….

To jako fakt? Ano, fakt…takže euforie klesá. Říkáte si: „Co blázníš, holka, nebylas venku, vosy na tebe nelítaly, tak o co jde?“ Ehm, ehm…viděli jste někdy žíznivého metalistu (nebo kohokoli „pařícího“)? Takže i když nikde na blízku není jediná vosa, jak mi ctěně oponujete, dychtivé a lačné pohledy pivalačných metalistů se na mne snáší jako hejno sarančat na řepné pole. Nejraději by mne povalili, aby získali i tu poslední kapku zlatavého moku. Takže je celý zbytek koncertu odháním. Nu a ta vaše dlouho připravovaná vizáž? Hahaha…Prý hledají upíry do komparzu…

Když potkáte někde na poli ceduli s nápisem Danger, Achtung nebo Nebezpečí, vezmete nohy na ramena. Proto se není co divit pořadatelům, že takovou ceduli na vchod neumístili – každý by se zlekl, vzal nohy do batohu a utíkal, co by mu plíce stačily. Ale prý mají jinou vizi – do budoucna se u vchodu objeví cedule Tref, co můžeš! a za nejlepší hody s kelímkem se budou udělovat ceny.

Takže vážení, pro příště si na koncert vezměte pláštěnku nebo deštník. Je celkem pravděpodobné, že se vám nad hlavou proženou mraky nízké oblačnosti s vydatným deštěm…

Leave a Comment