Dlouho jsem přemýšlela, o čem napsat článek. Nechtěla jsem psát o odborném tématu, chtěla jsem něco odlehčenějšího. Přiznávám, že mě na první dobrou napadlo psát o hře World of Tanks, ale to až jindy. (Vždy, když z pusy vypustím to, že jsem této hře propadla, a že ji hraji jak na počítači, tak na tabletu, neubrání se člověk, právě obdržev tuto informaci, úsměvu a dotazu: „Jako fakt?“, nebo ještě lépe: „Co to je?“)

Čím déle jsem na pedagogické fakultě, tím více přemýšlím o tom, jaká jsem byla studentka na gymnáziu (odmítám říkat lidem, co jsou na gymnáziu, „žáci“, i když podle zákona jsou), kolik chyb dělali moji profesoři (opět odmítám pedagogům na gymnáziu říkat „paní učitelko/pane učiteli“), co si z jejich učebních postupů chci vzít a co na druhou stranu nikdy neopakovat. Studuji český jazyk a literaturu a ZSV, z čehož jasně vyplývá, které předměty jsou mi vzdálené na hony daleko. Vždy, když vystoupám na naší fakultě do 3. patra a míjím nástěnky matematiky (jak paradoxní, že ve 3. patře sídlí i katedra českého jazyka), vytanou mi na mysl staré dobré časy na „gymplu“, kdy pro mě matematika a fyzika byla zla největšího kalibru.

O prázdninách mezi zkouškovým obdobím a letním semestrem jsem navštívila moje milované gymnázium, kterému s chutí a láskou přezdívám „středoškolská alma mater“. Pozdravila jsem se s kantory, prošla si po čase opět místa na škole, se kterými se pojí nejrůznější zážitky a začala přemýšlet o tom, co já jako budoucí pedagožka jednou budu třeba chtít a požadovat, čemu se v praxi vyhnu, co změním a nezměním. Myslím, že tyto otázky postupně napadají nás všechny.

Doma jsem si poté prohlédla sešity, které jsem si ze střední školy nechala a mezi nimi našla i zelené čtverečkované sešity formátu A4 → FYZIKA! Od srdce jsem se zasmála. Těch kreseb lemujících stránky, těch „škrtanců“, to množství divných příkladů s ještě divnějšími konstantami a „klikyháky“. Všechny tyto vzpomínky mě přivedly k tomu, že jsem našla v počítači svůj článek, který jsem psala na kurz žurnalistiky. A rozhodla jsem se, že ho v nezměněné podobě ukáži pedagogickému i ostatnímu světu.

Upozorňuji, že jsem na tom článku nezměnila ani slovo, takže zmínka o vysoké škole působí „ex post“ divněji, než tenkrát. Článek jsem napsala na jaře roku 2013.

Teorie relativity

Fyzikální pojem. Pro někoho tak vzdálený jako Merkur od Neptunu, pro někoho tak záhadný jako Lochneská příšera, pro někoho tak jasný jako fakt, že ráno vyjde slunce. Jestli si pod ním nepředstavíte zhola nic, jste normální. Jestli ano, jste buď Einstein (tím pádem jsem objevila, že stále žijete, ha!), nebo „matfyzák“ (v tom případě…jako vážně?!). Pro stručné vysvětlení se dá hlavní linie teorie relativity shrnout takto – vše, co doteď platilo ve fyzice, už neplatí a nic nefunguje. Zkoumáte čas, délky, vzdálenosti a nestačíte žasnout.

Mě dovedl k teorii relativity chtě nechtě můj profesor na gymnáziu. Muž v nejlepším věku, aprobace matematika a fyzika, briskně běhající kolem tabule v modré mikině s nápisem „ROAD RACE“ (pro mě je „race“ matematika i fyzika po celé čtyři roky, ale v mém případě jde o „race“ o přežití) se snaží cosi dokázat. Rovnice sem, rovnice tam. Jedno vyjádříte z druhého, výsledek otočíte a máte, co jste chtěli. Škoda, že to nejde v životě. Za hodinu popsal „Krýňa“ (alias Martin, alias náš profesor, alias můžeme mu tykat) asi dvakrát dvě tabule velké jako náměstí v Českých Budějovicích (mimochodem má hektar, což je sto na sto metrů – když už píši o „vědě“). Všude létají písmenka a podivné tvary. Stíhám jen půlku, ale snažím se to pozorovat a dělat, že vím, o co jde (to spíš vím víc o životě Latimérie podivné). Chvilku plus, chvíli mínus, hlavně, že vyjde vše, jak chtěl Einstein. Co na tom, že příklad o běhajícím kosmonautovi v raketě nedává smysl? Taky jste si doteď mysleli, že kosmonauti na své vesmírné cestě v raketě poletují díky stavu beztíže? Bych chtěla vidět týpka, jak se rozběhne v raketě, pche! Má šanci, když se raketa začne točit a z něj se stane něco podobného křečkovi v kolečku nebo veverce v bedně. Ale ruku na srdce, už jste někdy viděli točící se raketu? Anebo veverku v bedně?

Hodina (tedy 45 minut, naštěstí) je prý dnes ukázkou, jak vypadá přednáška na vysoké škole. Jestli se mi někdo bude před očima míhat tak, jako můj matikář, skočím z okna už v říjnu. Nevidím, nevnímám. Každopádně si odnáším znalost, že je vše relativní. Čas je jiný na Zemi, jiný ve vesmíru, týpek v raketě má vše pod kontrolou, jak si tam tak vesele běhá a já se těším na kafe a na normální čas na hodinách v mobilu. (Ten se celou hodinu bojím vyndat z tašky, protože dnes vypadá „Krýňa“ hrozně nadupaně a když mi s ním hodil o učitelský stůl minule, měla moje Nokia 300 Asha co dělat, holka malá!)

Neříkám, že mě látka nebaví, jen mám pocit, že všechno má nějaká pravidla. Jen fyzika ne, je to tak logická věda, že postrádá smysl. Logičnost logiky se vytratila a zbylo něco, co nevím, co je. Počítá se, že zkrátka vše platí. Ale nikdo to neviděl, nikdo nic neví jistě. Ale bezmezně tomu všichni fyzikální nadšenci věří.

Omlouvám se všem „matfyzákům“, i těm budoucím a minulým (ano, i Vám/Tobě pane profesore/Martine), ale já se budu držet svojí logiky, která velí jasně – když mám „tolik“ času a za „tolik“ minut zvoní na hodinu, tak cestu do školy nestihnu včas, ani když mi Einstein pomůže.

A co je tedy teorie relativity? Promiňte, ale už zvoní, tak snad příště.

No…jsem ráda, že na takové hodiny můžu vzpomínat. Popravdě, mám pocit, že s odstupem času je vidím jinak a možná i přínosnější. Hlavně se na popsanou hodinu fyziky a na všechna další vyučování dívám i z pedagogického hlediska (jde-li to ve druháku na bakaláři takto říct) a začínám více rozumět stylu učení a snaze dostat z nás maximum cestou, která je v tomto případě specifická – ať už jde o tykání, formu výuky nebo přístup ke studentům.

Vše bych asi zakončila jednoduše – DĚKUJI, že jsem měla možnost zažít na své „středoškolské alma mater“ i takovéto hodiny a takovéto předměty.

PS: Po dopsání článku už zase přemýšlím nad školou, fakultou, učením, vyučováním, pedagogy, gymnáziem a…nad veverkou v bedně.

 

IMG_20150323_0004-page-001

Daniela Čechová

Daniela Čechová

Studentka druhého ročníku ČJ - ZSV. Pokud se zrovna nesoustředí na výklad Platóna, Joyce či Máchy, brázdí rovinatou krajinu jižních Čech v sedle koně.

Leave a Comment