Čečenci jsou jedním z mnoha malých národů kavkazského horského řetězce. Ruské síly se kolem kavkazského pohoří začaly usazovat již od 16. století, nicméně územní zábor pohoří samotného započal až v 19. století. Krvavou výpravu vedl generál Alexej Jermolov, který kavkazské národy v bitvách porazil „na hlavu“, ovšem pro pacifikaci regionu bylo však nutno udělat mnohem více. Na příklad orná půda byla vyvlastňována k užitku kozáků (věrných romanovské dynastii). Pokud se tamní obyvatelé proti tomu bouřili a stávali se tak nepoddajnými, byli násilně stěhováni do údolí, kde se dali „lépe hlídat“. Nicméně ani takové kroky nevedly ke klidu v oblasti a netrvalo dlouho, a pod vedením imáma Šamila došlo k islámskému povstání. Byli to především Čečenci a Dagestánci, kteří byli oporou tohoto povstání až do jeho potlačení v polovině 19. století.

Mír byl pouze přechodný. K nepokojům došlo roku 1905, v době kdy se Ruské impérium zmítalo revoluční krizí. K opětovné rebelii došlo také revolučního roku 1917, kdy Čečenci vyhlásili nezávislost. Tu si zachovali až do konce občanské války, aby byli následně absorbování do Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Situace se pro Čečence značně zlepšila – Lenin i Stalin vyšli Čečencům vstříc a umožnili restituci majetku a půdy. Ve 30. letech proběhl zásadní obrat a došlo k násilné kolektivizaci a politickým „čistkám“. Po 2. světové válce bylo čečenské etnikum Stalinem považováno za kolaborantské (Čečenci v této křivdě nebyli sami, na příklad etnika krymských Tatarů se dočkalo podobného osudu). Kvůli tomu potom na Stalinův rozkaz měl být každý Čečenec či Inguš deportován do Kazachstánu, kde měli zřídit kolchozy, aniž by k tomu měli jakékoliv vybavení. Téměř půl milionu Čečenců bylo naloženo do dobytčích vagonů a za strašlivých podmínek deportováno. Až 160 tisíc jich nepřežilo. Nenávist vůči Rusům tímto zesílila takovým způsobem, že smír mezi oběma národy se jevil jako fantazie.

Po smrti Stalina a následné destalinizaci, Nikita Chruščov roku 1956 rozkaz o deportaci odvolal. V rámci SSSR vznikla Čečensko-Ingušská republika. Smyslem republiky dvou národů bylo zaměstnat Čečence vnitřními problémy s Inguši a odvést tak pozornost od Kremlu. Soužití netrvalo dlouho a na počátku 90. let, v době hroutícího se Sovětského svazu, se Inguši oddělili. Roku 1991 se generál a nacionalista Džochar Dudajev stal Čečenským prezidentem. Z republikových prezidentů v Ruské federaci to byl právě Dudajev, který byl nejméně poddajný státní politice; byl motivován snahou obohatit sám sebe a posílit svůj vliv, proto se nestal „otcem svého národa“. Dudajev, navzdory vůli většiny Čečenců, přistoupil na plné aplikování práva šari’a (což bylo v rozporu s federalistickou ústavou), aby dal jasně najevo, že Čečna má s Ruskem pramálo společného. V Rusku Čečenci rychle získali negativní reputaci, a sice za participování se na organizovaném zločinu v jeho metropolích. V očích západu byla pověst Čečenců opačná. Byli vnímání jako oběť ruské expanze a útisku. Důvody pro zásah v Čečensku se začaly množit. Země se pomalu, ale jistě začala stávat základnou pro džihád a ropovod vedoucí z ázerbájdžánského Baku do Novorossijsku u Kaspického moře byl ohrožen. Argumentace pro zásah (prezidenta Jelcina a v následujícím konfliktu i Putina), směřována západním zemím, se zakládala na tom, že hranice Evropských států by měly zůstat nenarušeny. Jakmile by byly hranice narušeny, byť v jen jediné zemi, zbytek Evropy by byl ohrožen separatistickými silami.

První čečenská válka vypukla 11. prosince 1994 a skončila neúspěchem ruské armády roku 1996. Veškeré vnitřní konflikty v Čečensku byly zapomenuty a drtivá většina obyvatelstva se postavila za Dudajeva. Ruská armáda nebyla v dobrém stavu; postrádala disciplínu, motivaci a horský terén společně s vynalézavostí a zarputilostí Čečenců vedl k její neschopnosti prorazit obranné linie. Ztráty na obyvatelstvu, především pak civilních, dosáhly několika desítek tisíc. Smíření mezi stranami proběhlo za podmínek, že roku 2001 bude vyhlášeno referendum o setrvání Čečenska v Ruské federaci. Reputace Ruska utrpěla strašlivě. Jak bylo možné, že země, která porazila Hitlera a která byla po boku USA největší světovou velemocí, je najednou neschopna vyhrát válku proti tak malému a chudému soupeři?

Mír stabilizaci do regionu nepřinesl. Terorismus proudící z Čečenska naopak posílil a nezákonnost v Čečně ještě více vznítila. Uprchlíci z Čečny byli v Rusku přijímání s nechutí a xenofobií, což jenom zvýšilo šance, že se uchýlí ke kriminalitě. Rusko se chystalo k další intervenci. Nutná byla podpora ruské veřejnosti, a tak téměř veškeré akce, ať už teroristů nebo kriminálního podsvětí, byly svalovány na Čečence.

V srpnu 1999 Jelcin, pod vlivem Putina (tehdejší ministerský předseda), zahájil již druhou invazi do Čečenska. Spolu s ní nastolil i důkladnou cenzuru, což se vyznačovalo mimo jiné i tím, že západní ani ruská média nebyla připuštěna k bojišti. O úspěšném postupu informovala pouze ruská vláda a obliba Putina začala raketově stoupat. V prezidentských volbách roku 2000 Putin neměl vážnějšího soupeře. Čečensko bylo naprosto rozvráceno, především pak zemědělství a jeho hlavní ekonomická síla. Na hranice se dostalo 250 tisíc uprchlíků a válečné zločiny – páchány z obou stran – jenom přiživovaly nekonečný kruh násilí a nenávisti.

Roku 2000 bylo vyhlášeno ruské vítězství, ale odpor Čečenců a z terorismu, co z toho plyne, bude doznívat velmi dlouho. Poslední zbytky separatistů se bouřily až do roku 2009, kdy byl vyhlášen definitivní mír. Do dnešního dne byl v zemi obnoven pouze ropný průmysl, a tudíž s nezaměstnaností kolem 70%, je Čečensko jedním z nejchudších regionů Ruska vůbec.

Ivo Fajmon

Zdroje:
SERVICE, Robert. Rusko: experiment s jedním národem: od roku 1991 do současnosti. Vyd. 1. Praha: Beta-Dobrovský, 2006. 358 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-7306-246-1.
SOULEIMANOV, Emil. Konflikt v Čečensku: minulost, současnost, perspektivy. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. 417 s. Knižnice Sociologické aktuality; sv. 25. ISBN 978-80-7419-066-7.

Obrázky:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c1/Mass_grave_in_Chechnya.jpg http://upload.wikime dia.org/wikipedia/commons/c/cc/Evstafiev-chechnya-palace-gunman.jpg   http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/f/fb/Chechnya9268.jpg

 

 

 

admin

admin

Kravata

Měl bych jít dolů, večeřet, vesele se bavit a občas se...

Svátky klidu

Kdysi nějaký „moudrý“ člověk řekl, že Vánoce jso...

Leave a Comment

Nadcházející akce

No results found.

Newsletter

Dej nám svůj e-mail a jakmile se objeví nový příspěvek, tak ti dojde notifikace :-)

Facebook