Dnes, 24. března, uplynulo patnáct let od posledního evropského válečného incidentu 20. století, který po sobě zanechal markantní stopy nejen hospodářského charakteru, ale nabyl především rozměru velké lidské tragédie. České veřejnosti vyvstane tato událost okamžitě v paměti, vyslovíme-li nesourodé a nesmyslné slovní spojení – „humanitární bombardování“, pocházející z úst tehdejšího prezidenta Václava Havla, jež tímto orwellovským pojmem udělil požehnání vojenské agresi odehrávající se v režii aliance NATO. Máme-li být konkrétní, pak hovoříme o bombardování Jugoslávie, jež zahájila Severoatlantická aliance 24. března 1999. Samotné bombardování však představovalo pouze závěrečnou scénu a poslední jednání celého dějství tragédie. Abychom mohli pochopit, proč k této hluboké lidské tragédii došlo, je nezbytné vnést světlo do jednotlivých jednání celého dějství, která osudným dnům předcházela.

Ohnisko konfliktu a předmět napětí v regionu již dlouhou dobu představovala oblast Kosova a Metohije (často terminologicky nesprávně redukovaná pouze na název „Kosovo“). Na tomto území žila vedle sebe dvě etnika – srbské a albánské. Srbové zde tvořili ještě na počátku 20. století více než 50% veškerého obyvatelstva Kosmetu (zkráceně Kosova a Metohije). Následovalo však několik vln vyhlazování srbského etnika, z nichž je za největší považována etnická čistka v období druhé světové války. Srbové byli na území Kosmetu vyvražďování italskými fašisty a Albánci s cílem vytvořit na tomto území podmínky, vhodné pro vznik tzv. Velké Albánie, které by se zcela přirozeně srbská většina bránila. Po válce situaci stabilizoval Titův režim, ovšem znovu na úkor Srbů – srbské pozemky byly rozdávány albánské chudině. Osoba maršála Tita se stala na dlouhou dobu jednotícím prvkem celé Jugoslávie, jeho režim se však vyznačoval nekritickou podporou Albánců a jejich společnosti a kultury. Na tomto procesu by samo o sobě nebylo nic negativního, pokud by nešel ruku v ruce s potlačováním práv a kultury Srbů na Kosmetu. Po smrti Tita získával společný modus vivendi Srbů a Albánců na Kosmetu stále větší trhliny, které se pro obě strany stávaly v závěru 90. let nepřekonatelné.

Za těchto okolností se na území Kosmetu a také v zahraničí (Švýcarsko a Německo) z řad nejradikálnějších kosovských Albánců zformovala teroristická skupina UCK (Kosovská osvobozenecká armáda), jejímž jediným cílem bylo odtržení Kosova od Jugoslávie. Svými činy a praktikami, které jsou detailněji rozvedeny níže, jednoznačně UCK deklarovala, že se neštítí na cestě za svým cílem jakýchkoli prostředků – od vražd, atentátů spáchaných i na vlastních lidech, prodeje drog, obchodu se zbraněmi až po únosy lidí a prodej jejich orgánů. V souvislosti s UCK je třeba říci, že se uchýlila ke guerillovému způsobu boje. Pro další běh událostí se tato skutečnost stane relevantní ve vztahu k bělehradské vládě, která nedokáže na tento způsob boje adekvátně reagovat.

O charakteru UCK jako teroristické organizace svědčí i fakt, že bylo prokázáno jejich napojení na nechvalně proslulou teroristickou organizaci Al-Káida a rovněž existují důkazy o přítomnosti mudžahedínů, nejradikálnějších džihádistických bojovníků, bojujících na straně UCK v Kosovu. Vzhledem k logistické a materiální náročnosti výše uvedených akcí by bez finančního zázemí a podpory byla UCK sotva schopna vést válku. Akce UCK byly financovány kosovsko-albánskou narkomafií, která se personálně do značné míry překrývala s představiteli této teroristické organizace a která kontrolovala až polovinu obchodu s drogami v Evropě. Částí získaných peněz zjišťovala veškeré ozbrojené aktivity.

Rozbuškou v napjaté situaci na Kosmetu se stal výrok amerického velvyslance pro Balkán, že „UCK je bezpochyby teroristickou skupinou a USA velmi silně odsuzuje teroristickou činnost v Kosovu.“ Pro Bělehrad byla tato informace nihil novi sub sole. Tato slova si však v Bělehradu vyložili jako rozsvícení zeleného světla pro vojenské potlačení terorismu na Kosovu. Ať už byl tomuto výroku bělehradskou vládou přisuzován špatný význam záměrně či nikoliv, nic to nemění na faktu, že boj s teroristickou skupinou, která narušuje vnitřní struktury státu a používá nelegálních brutálních prostředků boje, je plně ospravedlnitelný.

Jugoslávská vláda tedy neváhala a zahájila systematickou ofenzívu proti terorismu na Kosovu. V březnu roku 1998 v Drenici obklíčila armáda domovní komplex Adema Jashariho, jednoho z hlavních činitelů UCK a zločince, který dlouhodobě prováděl ozbrojené útoky na srbskou policii, vojáky a také na Albánce, kteří odmítali násilí. Srbská policie před útokem na Jashariho pevnost vyzvala její obyvatele, aby se vzdali, zejména měl být umožněn odchod ženám a dětem. Ovšem Jashari byl ochoten obětovat celou rodinu. A tak policejnímu a armádnímu zásahu padly za oběti i ženy a děti.

Nikdo jiný nedokázal vystihnout reakci světa lépe než Jiří Dienstbier, tehdejší zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva OSN, slovy: „Pach krve dovál až k nozdrám světových médií“. Na této kauze se ukázala role médií v současné společnosti ve své plné síle, jednalo se přímo o učebnicový příklad – v době před tímto zásahem proti Jasharimu o Kosovo a o porušování lidských práv téměř nikdo z mezinárodních společenství nejevil zájem. Nyní však došlo k zásadnímu obratu o stoosmdesát stupňů. Medializace této akce měla vliv na mocnosti, které vyzvaly Miloševiče, aby z Kosova stáhnul speciální jednotky a zahájil jednání o statutu Kosova, což dlouho dobu odmítal, protože stejně jako ostatní Srbové vnímal Kosovo a Metohiji jako integrální, nedílnou součást Jugoslávie. Rozhodnutí nestahovat jednotky mělo však mnohem pragmatičtější důvod – pokud by zde nebyly přítomny, došlo by ze strany UCK k etnické čistce Srbů, kteří by zůstali nechráněni.

Přestože velmoci usilovaly o dialog mezi oběma stranami a o přijatelné politické řešení, aby se zabránilo dalšímu krveprolití, nebylo v tento moment cesty nazpět, obě strany již překročily Rubikon. Ve snaze pokořit jeden druhého se UCK a jugoslávské vojenské a policejní jednotky dopouštěly mnoha chyb. UCK zvolila strategii teroru ve formě guerillového boje, neboť si její čelní představitelé uvědomili, že Miloševičův režim není schopen reagovat na tuto formu boje a že je velice těžké vymýtit terorismus bez zbytečných lidských obětí, které nahrávají do karet samotné UCK. Jinými slovy řečeno – Miloševičův režim reaguje na teror UCK terorem, kterému padají za oběť i nevinní civilisté. Díky tomuto postupu se proměnil mediální obraz UCK – původně nevýznamná teroristická organizace se stala nezanedbatelnou silou, s níž se do budoucna bude muset počítat. Největší podíl na vznik takového mediální obrazu UCK měly samotné velmoci a vedoucí země NATO, které zahájily s Kosovskou osvobozeneckou armádou vyjednávání! Byla zde porušena zásada, že s teroristy se nevyjednává.

Taktikou UCK bylo donutit euroatlantické instituce, aby se postavily v konfliktu na její stranu. K tomu zneužívala ubohé běžence, jejichž utrpení způsobem vedení války sama vyvolávala. Oporou jí byla neschopnost Jugoslávie postavit se jejímu teroru jinak než s mimořádnou brutalitou.

Po sérií pokusů dostat obě strany k jednomu stolu se nakonec podařilo přimět zástupce Jugoslávie a kosovských Albánců k jednání v Rambouillet. Navzdory tomu, že jednání nevedla k žádnému přesvědčivému výsledku, UCK a kosovští Albánci slavili úspěch. Miloševičův režim utrpěl drtivou diplomatickou porážku svou arogancí a neochotou. Euroatlantické mocnosti, inklinující téměř za každých okolností vidět střet dualisticky a černobíle, již karty rozdaly – UCK  z této mediální bitvy vychází jako jednoznačný vítěz. Srbové jsou naopak démonizováni.

Rozbuškou k tomu, co dlouhodobě připravovala aliance NATO jako pokus o vyřešení situace bombardováním, byl incident v Račaku. Nebyl brán ohled na hlasy odborníků ozývající se v Evropě i USA, že bombardování Jugoslávie je nejzoufalejším řešením, které postrádá smysl. Co se bude dít po bombardování? Co bude v Jugoslávii vlastně bombardováno? Jednání NATO připomínalo člověka, který neuvažuje o následcích a bezhlavě se vrhá do propasti.

Co se vlastně odehrálo v Račaku 15. ledna 1999? V tento den zahájila srbská policie ofenzivu proti UCK u vesnice Račak, kde měli teroristé svou základnu. Důvodem pro tento zásah byly vraždy několika policistů a nakonec i albánských a srbských občanů v této oblasti. Po střetu mezi UCK a policií zůstalo na místě několik desítek mrtvých. Srbská policie se stáhla, což se však ukázalo jako osudová chyba, kterou ihned využila UCK, která během noci zabité teroristy, tedy své souputníky, a také padlé srbské policisty převlékla do civilních šatů, zmasakrovala je a naaranžovala těla tak, aby to vypadalo, že zabití jsou nevinní vesničané. Na tento špek skočili pozorovatelé OSN i novináři, kteří zde byli samotnou UCK pozváni již na druhý den. Absurdní se na celé situaci stala skutečnost, že po měsíci vyšetřování nesměla být patologická zpráva zveřejněna, protože byla „v rozporu s propagandistickou a novinářskou kampaní, založenou na lživých tvrzeních, že expertní tým EU prokázal srbskou vinu a brutalitu, a mnozí politikové se už do této léčky chytili.“ (Jiří Dientsbier)

Existují i přímá svědectví francouzských novinářů, že s těly bylo jednoznačně manipulováno, na to již však nebyl brán zřetel. Zmanipulovaný výklad a interpretace událostí v Račaku posloužila jako casus belli k útoku na Jugoslávii.

Račak sloužil jako spouštěcí moment událostí, které vyústily v bombardování Jugoslávie. 24. března 1999 v 19 hodin zahájilo NATO vzdušné útoky na cíle v Jugoslávii. „Útočíme jen na vojenské cíle“, prohlašoval generál Wesley Clark. Jaká to byla nehorázná lež a pokrytectví, nám prozradí následující bilance: výrobní haly na elektrospotřebiče v Sloboda v Čačaku zasáhlo přes dvacet raket, terčem útoku se stala rafinerie a továrna na umělá hnojiva v Pančevu, automobilka v Kragujevaci, v jejíž blízkosti byla zasažena  škola a nemocnice, na mezinárodní rychlík Bělehrad-Skopje nalétával americký pilot dvakrát, moc dobře věděl, že jsou v něm civilisté … Jedná se pouze o stručný výčet. Těchto absurdních cílů bombardujících letadel NATO, které zasáhly a postihly hlavně civilní obyvatelstvo, bylo mnohem více.

Dalším faktem, jež by neměl být opomenut, a který nelze označit jinak než jako válečný zločin, je použití kazetových bomb aliancí NATO – kazetové bomby byly zakázány Ženevskými konvencemi!

Pokud nám naše úvahy dovolí proniknout hlouběji do historie, nabízející se paralely nebudou znít rozhodně nezajímavě – bombardování Jugoslávie aliancí NATO se odehrávalo ve stejném datu jako bombardování Jugoslávie nacisty v roce 1941.

V průběhu agrese NATO, která trvala 78 dní, se ukázalo, jaké to bylo absurdní a nesmyslné řešení. Pochopili to téměř všichni až na čelní představitele NATO. Ti si uvědomovali velice dobře pouze jednu skutečnost, kterou vyjádřil Jacques Rupnik: „Aliance zvítězí, protože musí zvítězit – nejde už o to, co je nejvhodnější pro Balkán – jde o samu alianci.“ Prokázal tak existenci mimobálkánských důvodů této agrese NATO, ke kterým patří mj. místo a budoucnost NATO, role Spojených států jako globální vojenské supervelmoci, a zvláště jejich strategické zájmy v evropských záležitostech.

Korunu celé této tragédii nasadil Václav Havel, když označil konflikt, v němž zahynulo přes tisíc lidí na následky zásahu NATO, jako „humanitární bombardování“!

Jakub Dvořák


Zdroje:

Dienstbier, Jiří: Daň z krve, ISBN 80-7106-585-4
Doleček, Rajko: Necenzurované obrazy II. – z dějin Kosova a Metohije, ISBN 978-80-903703-2-6

Jakub Dvořák

Jakub Dvořák

Kravata

Měl bych jít dolů, večeřet, vesele se bavit a občas se...

Svátky klidu

Kdysi nějaký „moudrý“ člověk řekl, že Vánoce jso...

Leave a Comment

Nadcházející akce

No results found.

Newsletter

Dej nám svůj e-mail a jakmile se objeví nový příspěvek, tak ti dojde notifikace :-)

Facebook