Náš třídenní trip za našimi slovenskými bratmi začal v brzkou nekřesťanskou hodinu na Hlavním nádraží v Praze. První dochvilné jádro se skládalo ze Zuzky Zběžné a Danči Slovákové, po nich dorazila Emma Sponka a následně předseda Tomáš Veverka. Jako poslední se přiřítil Pavel Namáslo, téměř se zubním kartáčkem v puse. Naštěstí ale dorazil dříve než náš vlak a možná předběhl i Borovského (název vlaku, pozn. red.), ale o tom se nedochovaly žádné záznamy.

Než na nádraží přijel náš Regio Jet, ti méně zkušení (s železničním cestováním) zmateně naráželi do zdí (krosnou napřed) v domnění, že se dostanou na nástupiště 9 ¾. Načež předseda osvětlil, že do Bradavic fakt nejedem. Z počátečního zklamání jsme se oklepali velmi rychle, když jsme nastoupili do našeho žlutého Regio Jetu. Nejenže jsme v privátním kupéčku měli svojí wifi, ale v „Jet Bibli“ zavedli totálně studentské ceny, které jsme museli číst třikrát (Sponka 5x), štípnout se a následně použít alkoholtester, jestli nejsme pod vlivem. Nebyli jsme (ještě). Když jsme se oklepali z alenkoříšovského (alenkovkrajinezazrakovskeho) syndromu, rozhodli jsme se zaměstnat stevarda opakovanými objednávkami  d.ortů za devět korun. Cestou jsme se zabavovali hledáním team leadera ve vlaku, jako osobní challenge jsme brali držení rovnováhy ve WC kabince. Jako celovýletní hru jsme si házeli do ringu „postelové hlášky“ a před výstupem v Žilině jsme se přes komunikační šum dostali k úvaze, jestli se dá vyhulit ananas (Zuzka měla s sebou sušenej, ale přiznala ho až při zpáteční cestě).

V Žilině jsme nahodili krosny na záda, předseda v ladies way (to je něco jako ruská ruleta s automatickou pistolí, že si u toho zlomíte vaz, pozn. red.), a šli jsme si zařídit študentské preukazy od Železničné spoločnosti Slovensko, abychom mohli jezdit za hubičku (tzv. za bozk). Po předložení asi dvaceti verzí Potvrzení o studiu (což mělo dokládat úspěšnost vystavení průkazu), jsme najeli na Game Over , když nám paní za přepážkou podpultově ukázala malý červený obdélníček nemezinárodního tvaru, dle kterého měly být rozměry naší průkazové selfie. Když jsme to chtěli dát na punk a začali jsme se ptát okolních cestujících, jestli nemají nůžky, paní razantně zamítla přijmout naše profesionálně oříznuté fotky (že i Photoshop by záviděl) „lebo by tam bola len tvár bez vlasov“, takže na Gluma vraj nie… Tak jsme raději zaplatili pět éček za lístek, než abychom se šli vyfotit po skoro šestihodinové jízdě ve vlaku, protože by nás pak nikdo nepoznal, až se budeme vracet fresh nazpět domů (což byla sebevědomá myšlenka, protože fresh jsme se domů rozhodně nevraceli, to spíš jako osoby se sníženou schopností pohybu a orientace)… Tak jsme se raději doplazili do místní kavárny přes náměstí, což nám zabralo velmi času (jelikož naše těla už dělala krosnám pomalu hostitele). Danča během objednávání horké čokolády prokázala své language qualities („Dám si tmavů.“), my jsme do sebe kopli kafe, čokolády, Pavel se vzepřel, že si radši nechá ujet vlak, než aby si nevychutnal víno (Je to rebel!)a šli jsme zase na nádraží.

Ve vlaku ze Žiliny do Banské jsme vystřízlivěli z Regio opojení, ale zato jsme kupéčko šérovali s kouzelným dědečkem z Banské, jenž nám vyprávěl zajímavosti o železniční trati, kterou jsme právě projížděli. Bylo na ní celkem 24 tunelů, takže jsme dvě třetiny cesty trávili potmě a naše schopnost pohybu a orientace klesla o 90%.

Přišla hodina „Há“ a Agora dorazila do Bystrice. Dědovřesk nás nasměroval k trolejbusu (za-čtyři-sta-met-rů-odbočte-v-levo) a zmizel. Absence domorodého průvodce Pavla rozhodila natolik, že začal panikařit, jestli se s krajany dohovorí po anglicky (lebo po slovensky on nerozumie). Nakonec jsme s menším zpožděním dorazili do cíle.

Při vyzvedávání klíčů od pokojů nám paní na vrátnici oznámila, že jeden z nás bude spát na pokoji s někým cizím, protože pokoje jsou jen po dvou (a jak by řekl Poláček: Bylo nás pět). To jsme ale nechtěli, protože hrozilo, že po večerním alkoholovém družení ten nejupovídanější z nás (nebudu jmenovat, ale říkejme mu třeba Pavel Namáslo) může vyzradit naše Agora-know-how konkurenci (no a pak by všichni byli stejně dobří jako my a začali to brát hrozně vážně, takže žádný cheaty). Proto padl návrh, že bychom mohli v krosně propašovat deku a nenápadně přenést postel doslova z bodu A do bodu B (vlastně z B do A). Čímž by se vyřešila absence jedné postele a agorské slečny by mohly být pospolu. Nakonec jsme ale plán nezrealizovali, jelikož jsme ještě neměli alkoholovou kuráž a tak se rozhodlo, že si holky srazí dvě postele k sobě (problém se definitivně vyřešil po tom, co Emma řekla, že ve spánku nevědomky osahává své spolunocležníky).  Když jsme ze zad shodili své krosny (Emma Sponka krosnu těžkou jako polovina její vlastní váhy), vydali jsme se konečně na konferenci. Ta byla plná velmi užitečných informací, dozvěděli jsme se něco o ekonomikách spolků (rozuměj rozpočet na alkohol při zájezdech – ten fakulta neproplácí), nebo něco málo o jejich HR (rozuměj kdo a kolikrát se na spolkové akci téměř stal otcem)…no a pak se nám diví, že máme radního pro lidské zdroje.

konferencia

Pátek byl prostě snový den plný jídla, protože po konferenci jsme dostali vynikající večeři v podobě kuřecího masa a opečených brambor. Akože špica. Po večeři jsme se rozhodli zkulturnit, takže jsme se upravili (abychom se následně mohli doupravit v baru při koleji). Přičemž se Danča se Zuzkou rozhodly udělat dTest trička s logem FF UMB tím, že se do něj oblékli obě. Naráz.

V baru se naše delegace začala družit, hráli jsme fotbálek, popíjeli vínko, bavili jsme se s kolegy z ffabuly a chalany z Trnavy. Následně jsme se přesunuli do Smädného mnicha, kde pokračovala naše historická párty. Předseda už začal počítat ovečky a Zuzka se v půlce cesty náhle otočila o 180 stupňů a hodila zpátečku směr koleje. Emma Sponka se kolem druhé hodiny rozhodla, že si dá osobní challenge a udělá si privátní geocashing kolejí. To se jí napovedlo, takže se vrátila zpátky do Mnicha a rozhodla se, že to zkusí z výchozího bodu ještě jednou. To už se k ní připojil chalan z Brna, který taktéž netrefil, takže aspoň chytil TAXI (které Emma zaplatila). Nakonec došla do pokoje za předsedou a jednou z radních, kde zabrala polovinu lože svými končetinami (a raz sa zmenilo mocenské rozmiestnenie vo spolku). Mezitím Pavel s Dančou v Smädném Mnichovi dokazovali našim slovenským bratom, že nejsme žádná ořezávátka, respektive boli smädnější než Mnich. Potom se dopravili do pokoje a šli hají.

V sobotu ráno jsme šli na raňajky, čemuž předcházela ulička zpytování svědomí a pak jsme pokračovali v historické konferenci. Předseda odprezentoval naší Agoru, vypočuvali jsme prezentáciu bez prezentácie „nebudu vám tady 20 minut říkat něco, co vás nezajímá“ a jelo se dál. Konferenční blok vygradovala zátka od vína. Pak následovala klasika – coffee break, kde jsme načerpali pár sacharidů z perníčků, Zuzka se naspeedovala kafem tak, že zapisovala poznámky v průběhu celé konference jako Diabol (čímž se dostáváme k téme jednoho z príspěvků). Hej! Později odpoledne se konal študentský seminár o kultúrnych dejinách, při kterém jsem tvořila karikaturu předsedy, takže jsem byla schopná zachytit spíše takový seminární trailer. Absolutně špičkový byl příspěvek k filmu S čerty nejsou žerty (na doživotí…to jako do konce života?), potom jsme se obohatili o vědomosti k architektuře Schwarzenberských panství, byli jsme „pod (filmovým) vlivem“ Karla Lamače a dozvěděli jsme se něco o přeměnách Bratislavského opevnění.

Z večeře měli všichni radost (byl smažený hermelín) kromě mě. Snažila jsem se svůj smažák u kuchařky čenžnout za večeři z předešlého dne, ale nedalo se svítit. Jo…dôležitá vec…opravdu velkým zážitkem byla pro nás nehysteričky/nehistoričky večerní debata o pokračování další spolupráce spolků. Diskuze trvala asi dvě hodiny s výsledkem 2:0 pro pro dívky z Olomóca, které se šly radši projít po Banskej.

Na večer jsme se jako spolek na pokoji připravili na Kult-uru. Zatímco jsme se před/namazali faktorem 4,5 % (zn. Frisco), dorazili naši chlapci a pomalu jsme se s ostatními vydali na cestu trolejbusem do klubu. Obsluha byla ve stylu „akože ako to povedať  slušne – totálne dojebaná“. Jako Češi – největší konzumenti beera – to pro nás byla zprvu groteskní podívaná. Pak už ale postupně všem začaly rupat nervy jak popcorn v mikrovlnce. Zuzka to šla radši „zafajčit“, Danča s Emmou se držely, pak ale ruply taky. Barman točil beera frekvencí umierajúceho chrobáčika, tak, že by už ani Redbull nepomohol (král šneků). Pěnu shrnoval polévkovou lžící, hádal se, že netočí podmíráky a na důkaz přelil pivo z divně tvarované sklenice do kelímku s ryskou. Takže jsme aspoň všichni viděli, že ty podmíráky fakt točí (do kelímku by se krom piva vešla ještě moje krosna). Třešničkou na dortě bylo, že mi vrátil o éčko míň a když jsem ho na chybu upozornila, koukl na mě jako na nejperoxidovejší blondýnu, začal počítat a zjistil, že mám pravdu.  Prostě měl špatný den.

Předseda se družil s kolegy z Bratislavy a my jsme také nezaháleli. Zuzka se uklidnila dvěma panáky Jamesona a pak zakotvila na selfprivátě na pokoji, kde jí psychovala praskající skříň a různé jiné soundeffecty jako z céčkovýho hororu. Předseda a Danča šli spát taky rozumně, situaci zachraňoval opět Pavel a v patách mu byla Sponka s Tatranským čajem.

CENZURA

Nakonec jsme všichni skončili v pořádku skončili v posteli (od slovesa uložiť sa k spánku ty zvrátený). Nedělní ráno bylo nejkrušnější, zlatýho bludištáka uděluji Zuzce, která měla odvahu reprezentovat i v ranních hodinách na závěru konference.

Cesta domů byla ve stejném duchu jako cesta do BéBéčka, a to znamená luxusní jídlo.  Za 7 éček jsme dostali polední menu (zeleninová polévka, steak s pečenými brambory se smetanou a na závěr jsme to doklapli cupcakem). Emma si vyžádala karafu s vodou (v tu chvíli měl číšník jasno), ochotně nalila všem u stolu, nýbrž na její skleničku nezbylo. Takže luskla pro druhou. Potom následovala nudná část přemisťování nás a našich krosen do vlaku z Banskej do Žiliny. Při cestě vlakem jsme vymýšleli taktiku, jak zabrat nejlepší kupéčko bez místenek. Na observaci jsme vyslali Zuzku, poté Emmu, která potkala kolegy z ffaabbuullyy, kteří prozradili taktiku zabrat místa pre osoby so zníženou schopnosťou pohybu a orientácie. My se tedy rozhodli zabrat kupé pro fakiše do deseti let. V Žilině jsme ale přehodnotili situaci a požádali jsme strojvedoucího o připojení špeciálného vagónu pre Agoru. Připojili tři vagóny a my jsme si tak mohli vybrat, kam se nakempíme. No a teď jedeme domů a všichni jsou tak hodní, že pomáhají s konzumací Spončiných zásob jídla a pití – lebo Sponka jela domů s ještě více věcmi, než si vezla do Banskej.

A kdo nechce číst tento sloh, může si přečíst jen stručný shrnující závěr (ale aby došel k téhle větě, musel ten sloh stejně přečíst). Takže závěrečné shrnutí. Výlet to byl povedený, konference byla obohacující, a okrem toho, že nás Brňák hejtoval za to, že mu Emma nedala, jsme si to moc užili.

E. W.

P.S. Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Leave a Comment